México: Conferencia en Cancún y la realidad medioambiental

Hacer una conferencia mundial - medioambiental en México (COP16/CMP6) es de mi punto de vista como hacer conferencia de Derechos Humanos en China o semejante de organizar una Copa de Hockey sobre hielo en España....es decir, desgraciadamente nada en común.

México es, a pesar de las pláticas bonitas que se ven en la televisión y a pesar de que Patricia Espinosa viaja alrededor del mundo para convencer a todos y todas sobre la importancia del Cancún 2010, uno de los países que menos le importa el medio ambiente. Es el segundo país de América Latina con más emisiones y el 13 a nivel mundial con gases de efecto invernadero.
Y Cancún (COP16/CMP6) es… otra vez, la hipocresía y teatralidad, de las cuáles México está lleno. Es decir, “Para que nos veamos bien frente del mundo, vamos a hacer una Conferencia del Cambio Climático. Y que en realidad hacemos muy poco para nuestro propio medio ambiente, es otra cosa“.

Ojalá me equivoque, y esta conferencia sea una señal, que el propio México de verás está interesado en medio ambiente y sobre todo que admita que sus gobiernos locales e incluso el federal, han hecho, hasta ahora, para el medio ambiente muy poco. Y que medio ambiente ha sido en realidad la última cosa que ha interesado a México. Si lo admitan, tienen mi respeto y creo que pueden moverse adelante.

No quiero hablar de cambio climático, por qué esto aún no se ha comprobado, o mejor dicho, la actividad humana no se puede con certeza señalar como el factor preponderante, causando que nuestro planeta se está calentando. Hay científicos que dicen que sí, hay científicos que dicen que no. En cada grupo hay ciertos que están bien pagados para decir lo que convenga a ciertos intereses de ciertas compañías e incluso gobiernos. Tengo fe que a pesar de eso, existen científicos imparciales, que puedan comprobar si el factor humano es el que está culpable por el calentamiento del planeta.

No obstante, quiero mencionar otra cosa, mucho más prosaica. Lo que a mí me llama la atención es como los mexicanos tratan su medio ambiente, como actúan en su naturaleza y como la desprecian y maltratan. Para empezar tengo unas ideas, las cuales al implementarlas (al nivel de política pública), por fin México haría algo para su medio ambiente. Excepto de hablar en términos vacios sobre la importancia de luchar contra el “cambio climático”:

1) Separar basura. Pero de verdad. No como lo “funciona” aquí, en fast-foods, restaurantes normales, campus universitarios o cualquier lugar – orgánica/inorgánica. Es otra hipocresía que por supuesto no puede funcionar. Si alguien me explica, de que sirva separar sólo restos de alimentos (así me han explicado amablemente los ciudadanos de México el término “orgánico”) y todas las demás cosas meter a un sólo bote, se lo agradezco. Consejo: En la R. Checa se separa sobre todo papel, cristal, botellas PET y el sistema sirve muy bien. Casi cada calle hasta en el pueblito más pequeño tiene sus tres contenedores grandes de tres colores (papel, cristal, botellas PET) y cada niño sabe que son de hecho esas cosas que no se tiran a “basura”, si no se reciclan. Aquí, si a caso algún mexicano separa basura en su casa, luego viene al lugar de la recolección (o viene el camión), dónde enfrente de sus ojos, revuelven todo lo separado en la misma basura. Es criminal.

2) Incrementar los impuestos para los coches grandes, hasta 70% más que para los carros chicos (Se tendría que especificar cuáles. Pero hablo de camionetas, Lobos, Hummers, y similares monstros en ruedas, los cuales sirven a los altivos e infantiles mexicanos para enseñar su estatus social, nada más y nada menos). Incluso restringir, sancionar, cobrar o prohibir su entrada a las ciudades.

3) Utilizar energía solar. México (a diferencia de muchos países de Europa) podría tener tanta electricidad de la energía solar, que ni sabría qué hacer con ella. Tanto espacio inmenso con tanta insolación, sobre todo al norte de Zacatecas, en toda Chihuahua, Sonora, Nuevo León o Sinaloa. Pero no, resulta que un país de tamaño de Chiapas, llamado la República Checa, tiene más (!) plantas solares que México. Se supone que sólo 25 km² del desierto de Chihuahua bastaría para generar toda la energía eléctrica que actualmente requiere el país. Claro, la inversión para construir las plantas solares no es baja. Pero necesaria y en largo plazo también bastante rentable; además esa energía es limpia e inagotable. Pero no y no, es como hablar con árbol. En México mejor suben presupuesto (2011) a PEMEX, para poder seguir explorando los campos petróleos (hoy en día esa aventura cuesta millón y medio de pesos) u otras acciones que claramente prefieren uso del petróleo. De hecho, 90% de los requerimientos de energía, México hoy en día cubre con fuentes derivados del petróleo. Pregunto, ¿así se lucha con “cambio climático”, u otra vez se trata de hipocresía?

4) Usar trenes. En el siglo XXI., en este país norteamericano no existe una considerable red de ferrocarril para el cargo, ni hablo del transporte de personas. ¿Porqué no hay más trenes, trenes para pasajeros? A veces oigo las quejas que México es para el tren demasiado montañoso. Miren Suiza o Austria - tampoco son tierras planas. ¿Por qué – en la Cd. de México, en lugar de Metrobus – casi no existe trolleybus o tranvía?

Ahora bien, al nivel personal, cada uno de los ciudadanos podría empezar con: no tirar la basura (¿Pero para que, si luego todo lo revuelven, verdad?), boicotear los carros grandes, y respetar el medio ambiente en general. Los ejemplos, héroes, figuras públicas a las cuales los mexicanos podrían seguir, no existen.

¿Es mucho a pedirles que cuiden su medio ambiente? Si es así, en unas décadas ya verán las consecuencias. Otra vez, no hablo del cambio climático, sino que se van ahogar en las toneladas de basura que producen y se asfixiarán del humo que está en las ciudades. Y se quedarán sin turismo. México, tal como lo pinto, no quiero, gracias. Y espero que ustedes tampoco. Todavía tienen una tierra hermosa, no se la seguirán destruyendo.

Por favor, por un momento dejen de hablar del cambio climático, y concéntrense al grano del problema. Es la falta del respeto total al medio ambiente en la sociedad mexicana, falta de educación, cultura y políticas públicas adecuadas.

¿Y Cancún 2010? Seguro se llevará a cabo una conferencia bonita, políticos mexicanos en fotografías con ministros de todo el mundo, platicas sobre qué se debe de hacer y qué bien México va, pero pura boca. Lo llamo „hay-que-ismo“- esta enfermedad (segunda más grave después de la hipocresía) que está sufriendo la política Mexicana. Pero al fondo, con respecto al medio ambiente, se encuentra tal vez el „vale-madrismo“. ¿Cuánto tiempo más?

Foto: M. Kudrna, Cañon del Sumidero, Chiapas. Sep. 2010.

Para mayor detalle, véase:

1) Esther Arzate, Desaprovecha México potencial de la energía solar, El Financiero, 15 de Octubre de 2010, p.24.
2) Naomi Ordaz Reyes, Cancún, un reto, una oportunidad y una responsabilidad, Macroeconomía, 1 de Noviembre de 2010, disponible en http://macroeconomia.com.mx/2010/11/cancun-un-reto-una-oportunidad-y-una-responsabilidad/

Kouzlo nádraží – Charm of railway stations

V dnešní době je již málo textů, které dokáží přiblížit a popsat do nejmenšiho detailu krásu a bezvadnost i těch pro nás nejprostších věcí a stavení, jakým je kupříkladu vlakové nádraží. Musel jsem tedy zalovit v mé skromné knihovničce, v mexickém přechodném bydlu.

O tom, že nádraží mělo pro českou společnost v první polovině minulého století poněkud jinou konotaci, než kterou mu vtiskly různé okolnosti posledních desetiletí, svědčí i začátek jedné kapitoly z knihy Edgara Th. Havránka (1896-1964), Neznámá Praha I. Spisovatel Havránek, velký vlastenec, velmi pravděpodobně občas věci zkrášluje a zveličuje, to aby byla vidět velikost našeho národa. Ale není se čemu divit. V době, kdy autor psal onu knihu (kolem r. 1938) nebylo národu českému zrovna dvakrát do zpěvu. Povzbudit proto národní vědomí alespoň odkazem na to vše (ač někdy trochu přehnaně a idealisticky), co zlaté české ručičky byly schopny postavit a vytvořit, bylo spíše chvályhodné.
Kéž by vás potěšil následující úryvek z jedné jeho kapitoly. Ostatně, doporučuji celou knihu o Praze "neznámé" k přečtení. Každá kapitola je uvozena několika odstavci podobným těm níže, pak už mistr Havránek na plno rozjede své podrobné vyprávění o tom co, kde, kdy, proč a za kolik stálo, kdo to, či ono v naší Matičce stověžaté postavil a k čemu sloužilo.

Brány do Světa z knihy Neznámá Praha (str. 51-52)

„Jistě jste již někdy pozorovali život na nádraží. Nikoli snad na nějaké malé venkovské železniční staničce, stulené někde u lesa pod strání, s několika jenom kolejemi, jichž část je zarezavělá a mezi nimiž vyrůstá tráva, nýbrž na velkém moderním nádraží velkoměsta, na nádraží pražském. Je tu rušný život ve dne i v noci, plný změn a plný barev.
Ano, nádraží jest jedním ze společenských středisek velkoměsta. Uvažte, co se na něm jenom za den vystřídá lidí nejrůznějšího stáří, zástupců všech společenských tříd od bohatých, které přiveze přepychový automobil, až k chudákům, kteří se plahočí po chodbách, vlekouce těžká svoje zavazadla. Ale všichni se tu pohybují společně a demokraticky pod klenbou dvora a společně nastupují do vlaků. Ani rozvrstvení na různé vlakové třídy je nemůže rozděliti, neboť mají stejný cíl a stejný zájem: odjíždí do dálky, na cesty, nebo se zase navracejí do svých domovů. Nádraží je skutečnou branou do světa.
Ve všech nádražních budovách vládne zvláštní nálada. V dlouhých chodbách, vyložených dlaždicemi, ve hlavní dvoraně, naplněné vždy temným hlukem a šumem, i venku na nástupištích u vlaků – všude táž. Je vytvořena ze mnoha složek. Z monotónního vyvolávání odjezdů vlaků, ze zvonkových signálů, z pískání průvodčích i z hukotu lokomotiv. A ovládne každého, kdo překročí práh nádražní budovy, neodolatelnou silou, dává zcela zvláštní směr jeho jednání, probouzí v něm city, o nichž ani sám nevěděl, že je ve svém nitru s sebou nosí.
Snad je to zvláštní, přitažlivé kouzlo dálky, kouzlo dalekých krajů, jež tu vlastně působí. Jinak však je to zázrak moderní doby, možnost člověka bojovati s časem a prostorem, neboť tyto mocnosti děsí jinak svojí ohromností. Ale několik vozů, tažených lokomotivou – celkem vlastně nepatrná hračka – letí s větrem o závod po kolejích, prchají před deštěm a sněhem, unikají zimě do končin věčného léta, přemáhají vzdálenosti a od nehostinných krajů dalekého severu dovedou člověka přenášeti až k vlahé modré hladině usměvavých jižních moří...
Nádražní dvorany jsou místem, kde se stále odehrává loučení i shledání. Takové jakési kouzlo, vanoucí všemi nádražními prostorami, činí tyto okamžiky srdečnějšími, upřímnějšími a tklivějšími. Ve chvíli, kdy hlasy píšťalek dávají znamení k odjezdu vlaku, prolomí se i každá chladná společenská odměřenost, srdce lidské zabuší prudčeji, ruce se stisknou srdečněji a snad i žhavější polibek spojí dvě dvojice retů. A když se vlak dává do pohybu, zarosí se za šátkem, mávajícím ještě a ještě na rozloučenou tak mnohé oko...
A přijíždí-li vlak z dálky, co tu opět očekávání! Zvědavé pohledy, živý zájem v planoucích zracích a pak opět srdečný stisk ruky a teplý polibek. Jedni odcházejí, druzí se vracejí. Je to věčné loučení a věčné shledávání se, které jest vlastně obsahem i celého lidského života.
Jakoby bylo nádraží jakousi naší životní zkratkou. A přece je to jenom velká skleněná střecha, složená z malých tabulek, chuchvalce bílé páry, rudé čepice se zlatými prýmky a modré obleky zřízenců, rachot dvoukolových vozíků, světelné signály, mávání bílých šátků a přesně vypočítané pohyby malých praporků. A přece je to jenom začátek lesklých kolejnic, spletených tu v jakýsi mohutný, černý cop, které se za nádražím dělí v nerozlučné dvojice, jež poslušně běží tu hlubokým zářezem, onde vysokým náspem i rovinami, kde spousty polí slibují bohatou úrodu, které se přátelí s hustými lesy a neúnavně nosí dlouhé vagony rychlíků se širokými okny, obohacené mnohdy honosným jídelním vozem, stejně jako skromnější vlaky osobní s tíže dýchající lokomotivou, která odpočívá v každé stanici.
Je zvláštní, jak všechna nádraží bývají úpravná a vlídná (sic!). Téměř nikde v nich nechybí květiny. Snad na uvítanou a na rozloučenou s vlaky, které pořád jezdí jako věční, neúnavní poutníci dnů i nocí, rychle se plazící hadi, kteří za tmy svítí ohromnýma očima a při každém vydechnutí srší jiskrami, necitelní chirurgové, kteří tak často neviditelným způsobem dovedou odděliti srdce od těla, odvážejíce nás do vzádelných končin, zatím co naše srdce, naše sny a city zůstávají neodvratně doma, v naší zlaté Matičce Praze...
Když se tak na nádraží zadíváte, zdá se vám, že ten jeho ruch a šum tu jaksi musel býti už odjakživa. Avšak ještě před sto lety měli jsme v celých Čechách pouze jedinou železnici – a to byla ještě jenom koněspřežní dráha z Českých Budějovic do Lince, postavená v roce 1817 z podnětu Františka Josefa Gerstnera, organisátora a prvního ředitele pražské polytechniky.....“

Jiný úryvek ze samé kapitoly (str. 55) mi osvětlil, proč se (celosvětově!) známé československé lokomotivě řady 387.0 „Mikádo“ přezdívá, tak jak se přezdívá a také to, že plán na rušení pražských nádraží a vystavění jiných, byl připraven již na začátku minulého století:

„...Jak by se zajisté o to vše, šíře neznámé, lidé zajímali, kdyby jim při takových vyjížďkách byla také na příklad na vhodném místě demonstrována nejnovější rychlíková lokomotiva, vyrobená ve Škodových závodech v Plzni, obrovský to stroj, jejž podle nizoučkého komínu železničáři nazývají typem „mikádo“, který urazí až 110 kilometů za hodinu, stojí 1,400.000 Kč a na laika působí dojmem obra, imponujícího jak svými rozměry, tak i svými rysy.
Jak jinak by se potom lidé vůbec dívali na naše železnice, kdyby jim při tom všem bylo pověděno něco také o budoucnosti pražských nádraží, o tom, že podle celkového projektu železniční Prahy zmizí jednou Masarykovo nádraží osobní i nákladové, Denisovo osobní, Libeňské dolní i Vyšehradské, za to však že Praze vyrostou zase nádraží nová, Východní za Žižkovským tunelem, plně v provoz dané Nákladové na Žižkově u Červeného dvora a další podobná nákladová na Pankráci a...“

Apropos, nepřipomíná vám trochu dřívější nádraží dnešní letiště? Myslím, co se atmosféry, tak jak ji vylíčil E. Havránek, týká? I když, parní lokomotivy měly zkrátka své nenapodobitelné kouzlo, které žádná B-747 ani nejnovější Airbus podle mne nepřekoná. Těžko srovnávat. Vzpomínám jen na své dětství, jak mne dědeček, opravář parních lokomotiv v ŽOS České Velenice – jedněch z největších železničních opraven v zemi, často brával jako malého kluka, do kabin nejrůznějších parních mašin a spolu s jeho kamarády mi ukazoval tu krásu a mohutnost a také velký díl pýchy, nad oněmi skutečnými velikány našich železnic. Kolikrát jen jsem pobýval v mašinfírově kabině při historických vyjížďkách, tu do Popovic, tu do Rakous, nebo na Šumavu, v rukách pucvol, černý jak se patří, ale za to asi nejšťastnější dítě pod sluncem. Je veliká škoda, že spousta historických mašin v Českých Velenicích nyní rezaví v rozpadajícím se depu. V hraničním městečku na jihu Čech míval svou výsostnou kolej také reprezentativní tmavomodrý prezidentský vagón našeho Tatíčka osvoboditele, nevím jestli ho mají ve Velenicích dodnes.

Úryvky z knihy (kurzivou): NEZNÁMA PRAHA I., Edgar Th. Havránek, nakl. Paseka 2004, ISBN 80-7185-673-8.
Fotografie č.2 (zelené Mikádo) ze stránky: http://www.prvnistrojirenska.cz/components/gallery/

"No alternative".. for the poor ones

Officialy, more than 10 thousands people were slaughtered in Mexico from the beginning of the 2010 in drug-related violence, approximately 28 thousands from 2006. The figure is probably much higher. I stopped counting in July. The worst situation is supposed to be in the north of Mexico (in media mainly emphasized Ciudad Juarez, the most dangerous city in the world). Nevertheless, some friends of mine living in “calmer” states like Morelos or Guerrero also feel to be in threat and warn, that the situation is not better anywhere. According to their stories, they know, what they say. Armed gangs ambush a disco from time to time, looking for the “enemies” from another gangs or traitors from its own, violating girls who had been previously scared to death. Mexicans live with dread. Uncertainty, fear and mistrust toward everything, but also indifference. Welcome to Mexico, 2010.

Despite not being neither “PAN” member nor its biggest fan (I am convinced that the victory in the 2006 president´s elections wasn´t - to be diplomatic - the most transparent one), I belong to the group of people who support the current government and its president in the effort against Drug Cartels. Mr. Calderón is the first Mexican president ever, who apparently wants to change the status quo and the existing symbiosis of public government with the drug cartels. Unfortunately, I can not agree with the strategy the government implemented while tackling the drug cartels. It´s a disastrous, bloody one, without clear objective, from certain point, a similar one, like Bushe´s war on terror. Similarly to Mr. Bush, also Mr. Calderón had denominated his fight, in this case against Drug cartels, as a “War against Narco”. This war can not be won, and I´m convinced that Mr. Calderon knows it, despite he keeps claiming opposite. He´s like a bull. You can´t fight the gangs (and especially the cartels) with guns, whatever powerful you have, but with intelligence. I know, you may oppose, saying: “Dear writer, After a battle, everybody is a general”.

But everybody, who isn´t blind, can see that the strategy of the government was too naïve, too bad, without keeping in mind the experiences of Colombia and other countries almost devastated by drug cartels in previous decades.
With a great pomp, the Mexican marines (which should not do this job at all) arrest cartel leaders, burn confiscated drugs, and do not realize, that each Cartel will always have a new leader (substituted by one of the 8 or 10 brothers the capo normally had).

In July this year, it had seemed that the government finally realized there was a necessity of reevaluate the strategy, and after some changes in Mr. Calderon´s cabinet, there was also established a Dialogue on security, where nearly all of the branches of Mexican society participated. But few things and new goals were put into practice.

Instead, Mr. Calderón continues with his speeches full of determination and necessity to knock down the Drug cartels. “There is no alternative”, Mr. President says. He resembles a superhero, ex-President Bush – or a child, who doesn´t care of the consequences of its act. How many innocent Mexicans were killed in this war? Nobody knows, government says that 90% of the casualties come from the gangs and cartels. Then, there must be still at least 3000 innnocent people who lost their lives from the beginning of PAN´s government childish adventure. Even if Mr. Calderon´s “Fight for Security” (how he calls is now) ends one day, the whole Mexican society will remain with a clear and very deep scar. The people will be scared of everything and everyone, they will not trust each other - the basic premise of a functional and health society.

From my point of view, there is an alternative. Just try to analyse the problems that the Mexican society has (a topic for another post). Without detecting the problem from its roots, it will be quite impossible to get rid of it.

The biggest problem should be called by a different name:

Not drugs, but a Lack of O P P O R T U N I T I E S.
If the poorest Mexicans would have opportunities and future and choice, they would have also chance to choose another career, distinct to join the Narcos.

So, what is the plan of the Government now? Well, to create another thousands of jobs…jobs, which are being mentioned daily in the commercial spots on the TV, jobs, in which one will earn from 7-8 thousands pesos monthly, the same what earns daily a Mexican teenager, when he grabs his schoolbag filled with marihuana, older brother´s visa, cross the border and returns in the afternoon. What would you choose, dear readers, if you would´ve been poor and without education? Work hard on a “lucrative” position offered in a factory, or smuggle drugs?

The last, and very notable thing. It´s true, that the Mexican problems are co-caused also by the drug-demand from the USA. However, I would hesitate to claim, like the majority of the Mexicans do, that the US demand is the MOST IMPORTANT factor which influences the situation in the country. Inspite of the fact that the USA (300 mil. habitants) is said to be the biggest drug market in the world, the drug consumption there has been declining since 1990´s. Europe (500 mil. habitants), and in particular its Western part, is obviously the second hugest market in the World (if not the first one). Many Mexicans say: "The cartels are powerful and there is violence, because the USA demands drugs". If the assumption should be confirmed, then, we should find some European countries, the transfer ones, with the same problems that Mexico has. There are different ways through which the drugs come to Europe, but one of the most important leads from the Balkans to the Central Europe and then to the West. Do the Central-europeans cry and blame the Western ones of the consumption? Do the Central-europeans have problems with drug-related violence? And is the Central-European society breaking into pieces, like the Mexican?


Map and picture from: http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/hardtalk/9130155.stm

See more at:
http://www.bbc.co.uk/news/world-latin-america-11174174
http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/hardtalk/9130155.stm

Listopad

Byl chladný listopad
barvami všemi hrál
Dělníci bánili u lopat
kaluž a sychravo podzimu král.

Těžko se vstává z tvé vyhřáté pece
Do šichty, volá vlast
Vzbuďte se přece.

Pro naši krásnou zem
Pracovat radost je
Diplomat, soustružník, či kozel s ocasem
Srdce jich vždycky se zachvěje.

Foto: "Listopad", Tomas Balbinder, 2006.

Fabrika kdesi v Mexiku

Tlumočení pro mezinárodní firmu se závodem v Mexiku mi přináší více, než jsem čekal. Nejen, že jsem pro firmu a pro technického ředitele z jednoho středočeského města takřka nepostradatelným, ale navíc i já osobně získávám zkušenosti z pozorování tvoření nové organizace mexické továrny, osvojuji si manažerské a vůdcovské schopnosti, pronikám do psychologie. Je to velká životní škola, jsem při všech klíčových i těch nejtajnějších jednáních, zákulisních aktech a u všeho, co ke špičkové manažerské práci ve velké nadnárodní firmě patří. Nevýhodou je samozřejmě fakt, že práce je řehole, v průměru 11 hodin tlumočení denně.

Zdlouhavé technické rozhovory střídají niternější spílání a přesvědčování zaměstnanců, tlumočení při pracovních obědech, v autech, v hlučné tovární hale, při “rauchen” pauzách, všude, kde si umíte představit. Hlas mi po několika dnech značně oslabil i duševně jsem se necítil dvakrát nejlíp, ale musel jsem vydržet. Stálo to zato. Nejen že finančně, de facto sloužím i jako "nepsaný" poradce při vytváření kompletní personální organizace čtyřsetičlenné továrny blízko mexického hlavního města. V továrně jsem poznal spousty dobrých lidí, expertů ve svém oboru, schopných manažerů, i budižkničemů, přemýšlivých inženýru i logistiků, mechaniků, seřizovačů, baliček i revizorek. Získal jsem si jejich důvěru, podělovali se se mnou o jejich strasti a bolesti. Jedna z velkých událostí bylo tlumočení proslovu před nastoupenou továrnou. Užil jsem si to, rád jsem občas středem pozornosti, i když teď to bylo velmi zprostředkovaně. Továrna i osudy obyčejných lidí v ní na mne zapůsobily, ve volných chvílích se mnou navíc koketovala múza, vtiskla mi do duše následující slova.

Továrna v Mexiku

V továrně je práce těžká,
Uvěř mi, ty vílo křehká.
Mnohý dělník tíhou klesá
Po skrovnu jho srdce plesá
Když hřídel montuje do stroje
Jen aby neměl prostoje.

Pozvednout výrobu třeba jest
Jen vystup výš a ruku v pěst.

Ach, ta tíha mexického závodu
Tahá celý náš koncern pod vodu.
Tovární hluk běsu, zkázy zvon
Čeká snad továrnu brzy skon?