martes, 1 de febrero de 2011

Más allá del Himno Nacional


¿Será cierto que el Himno Nacional dice más sobre una nación que cualquier otra canción?


La gran mayoría de los Himnos Nacionales, si éstos no son explícitamente agresivos o bélicos, por lo menos cuentan una historia de guerra, de necesidad de luchar por la patria, de obligación de proteger la Reina, o morir por el país. Solo recuerden las palabras de los himnos nacionales de los EE.UU., México, Francia, Reino Unido, China, Alemania, Grecia, Colombia, Italia o Guatemala… al denominar solo países de donde viene la mayoría de mis amigos, pues a veces, los cantamos.

De los himnos que conozco, únicamente el Himno Nacional de la República Checa o antes Checoslovaquia, cuenta en su letra de las maravillas de la naturaleza, sobre las fuentes del agua, sobre los bosques, en fin, sobre lo bello que esta tierra en el corazón de Europa tiene. Es por el carácter de los checos (no todos) – pacíficos, tranquilos, melancólicos, poéticos, amantes de vida bohemia. Los checos, herederos de la cultura eslava y germana, como bien confirmó el compositor y director mexicano, Sergio Berlioz - quien conoció la mentalidad checa durante su estancia en las universidades checas, durante su estudio de la obra de L. Janacek o A. Dvorak, tienen mucho más cerca a naturaleza que los mexicanos. Los checos quedamos fascinados y adoramos la naturaleza desde niñez, formamos parte de ella, la cuidamos, estamos más sensibles a cualquier cambio en ésta, somos melancólicos. La República Checa posee de la red de las rutas turísticas señaladas más grande del mundo, puesto que a los checos les encanta turistear, caminar, sentir la naturaleza en su piel y pies. No quiero decir que ningún mexicano no cuida la naturaleza ni que sea un bárbaro insensible, pero por lo menos en la gran Ciudad de México y de misma manera en muchos otros lugares de la república, lo sentí así. Los mexicanos son orgullosos de su bandera, colores, revolución e historia. Los checos tienen las raíces en la naturaleza. La tienda de flores en Chequia tiene una connotación distinta que en México, donde las plantas se ven solo como un artículo comercial. De hecho, muchas cosas se ven solo como un artículo comercial aquí en el continente norteamericano.

A continuación ofrezco partes de letra de Himnos Nacionales de algunos países, noten la diferencia. En cuanto al tono, el himno checo parece tener una retórica distinta. ¿También en realidad son los checos tan diferentes?


México


Mexicanos al grito de guerra
El acero aprestad y el bridón.
Y retiemble en sus centros la tierra,
Al sonoro rugir del cañón.
Ciña ¡oh Patria! tus sienes de oliva
De la paz el arcángel divino,
Que en el cielo tu eterno destino
Por el dedo de Dios se escribió.
Mas si osare un extraño enemigo
Profanar con su planta tu suelo,
Piensa ¡oh Patria querida! que el cielo
Un soldado en cada hijo te dio.



República Checa

¿Dónde está mi hogar?
¿Dónde está mi hogar?
Las burbujas del agua a través de los prados,
El murmullo de la madera de pino en los riscos,
El jardín es glorioso con la primavera florida,
Paraíso en la tierra para verse.
Es una tierra hermosa,
La tierra checa, mi hogar,
La tierra checa, mi hogar.
...
Alemania

Alemania, Alemania sobre todo,
Sobre todo en el mundo,
Si siempre se queda unida fraternalmente
Para la protección y la defensa.
Desde el río Mosa hasta río Niemen,
Desde el río Adigio hasta el Belt,
: Alemania, Alemania sobre todo,
¡Sobre todo en el mundo!

Francia

Marchemos, hijos de la patria,
Que ha llegado el día de la gloria
El sangriento estandarte de la tiranía
Está ya levantado contra nosotros (bis)
¿No oís bramar por las campiñas
A esos feroces soldados?
Pues vienen a degollar
A nuestros hijos y a nuestras esposas

¡A las armas, ciudadanos!
¡Formad vuestros batallones!
Marchemos, marchemos,
Que una sangre impura
Empape nuestros surcos


EE.UU.

Amanece: ¿no veis, a la luz de la aurora,
Lo que tanto aclamamos la noche al caer?
Sus estrellas, sus barras flotaban ayer
En el fiero combate en señal de victoria,
Fulgor de cohetes, de bombas estruendo,
Por la noche decían: "!Se va defendiendo!"

Italia

Hermanos de Italia,
Italia despierta,
El yelmo de Escipión
Se ciñe a la cabeza.
¿Dónde está la Victoria?
Ofrezca ésta la cabellera
Que esclava de Roma
Dios la creó.

Estrechémonos en cohorte,
Preparados para la muerte;
Italia llamó.

Gran Bretaña

Dios salve a nuestra graciosa Reina
Larga vida a nuestra noble Reina
¡Dios salve a la Reina!
Envíanos a ella victoriosos,
Felices y gloriosos,
Largo reinado sobre nosotros,
Dios salve a la Reina!
¡Oh Señor Dios,
Dispersa a nuestros enemigos,
y hazlos caer!

China

Levantaos, aquellos que rehúsan ser esclavos!
¡Con nuestra carne y sangre alcemos una nueva Gran Muralla!
La Nación china ha llegado a su más crítico momento.
¡Que cada uno lance su pungente último clamor
¡Levantaos! ¡Levantaos! ¡Levantaos!
Millones de personas, pero un sólo corazón.
¡Enfrentemos el fuego enemigo! ¡Marchemos!
¡Enfrentemos el fuego enemigo! ¡Marchemos!
¡Marchemos! ¡Marchemos! ¡Adelante!

Colombia

Segunda estrofa.
"Independencia" grita
El mundo americano:
Se baña en sangre de héroes
La tierra de Colón.
Pero este gran principio: "el rey no es soberano"
Resuena, Y los que sufren
Bendicen su pasión.

Grecia

Siempre te reconoceré
Por la espada terrible que sostienes,
Como la tierra, con indagatoria visión,
Inspeccionas, con espíritu atrevido.
Eran los griegos de antaño que muriendo
Trajeron el nacimiento de nuestro espíritu libre.
Ahora, con el valor antiguo levantándose,
Te aclamamos, ¡Oh libertad!


Guatemala

¡Guatemala feliz...! que tus aras
No profane jamás el verdugo;
Ni haya esclavos que laman el yugo
Ni tiranos que escupan tu faz.

Si mañana tu suelo sagrado
Lo amenaza invasión extranjera,
Libre al viento tu hermosa bandera
A vencer o a morir llamará.
Fuentes de imagenes:

jueves, 20 de enero de 2011

Mexico – „World Ice-Hockey champion“

It would be a good joke… if it wasn´t published in one of the most respected Mexican newspaper – El Universal and in the Mexican CNN. It´s a kind of the local mentality and of something special which can be called a “national propaganda“. Mexico is the biggest, the most wonderful and the best in everything.
“Champions. The ice-hockey players from Mexican National Team won the Championship U-20” (Photo and text: Archivo El Universal)

It can be true that the national ice-hockey team of Mexico U-20 beated Serbia and won the tournament – according the local media – the World Championship in IceHockey. However, the authors failed to mention that the „World Championship“ was held among one of the weakest hockey countries in the world – or even more – among countries that do not play Ice-hockey at all. Well, to be honest, they do – as well as the Czechs play cricket or the Vietnamese polo.

The Tournament in Mexico was a Division III Tournament. Nowadays, there are four levels of Championship U-20, and the teams from Division I will never ever play against the teams from Division III because of the incompatibility at the level of quality of the teams. In Ice hockey tournaments it does not function as in the football´s World Cup, where the weakest can play against the strongest ones.

The real Ice-hockey championship U-20 (Top Division) was this year held in Buffalo, USA. The participating teams included, as usually Canada, Czech Republic, Finland, Russia, Germany, Norway, Switzerland, Slovakia, Sweden, USA...And the only champions who won the „Ice hockey World-Championship 2011 U-20“ were Russian. Just to remind, the Champions in the main category (men) for the 2010 were Czechs while beating the Russians.

I wish only the best to the efforts of the Mexican Ice hockey. But let say the truth, and let stay on the earth – in 2011 Mexico did not win the Ice Hockey – Championship U-20. Never say never, maybe one day the Mexicans will be the World champions in hockey, but first of all, they have to jump the huge abyss of 3 other levels of the world´s ice hockey. Good luck!

Category and participating teams in IceHockey Championship U-20 2011:

Top Division - Canada, Czech Rep., Finland, Russia, Germany, Norway, Switzerland, Slovakia, Sweden, USA
Division IA – Belarus, Great Britain, Italy, Japan, Latvia, Ukraine,
Division IB – Austria, Croatia, Denmark, Kazakhstan, Lithuania, Slovenia
Division IIA – Belgium, Spain, Estonia, France, Iceland, Netherlands
Division IIB – Australia, China, Hungary, Corea, Poland, Romania
Division III – Mexico, Bulgary, New Zealand, Serbia, DPR Corea, Taipei Turkey

Source:
El Universal:
http://www.eluniversal.com.mx/notas/738463.html
CNN:
http://mexico.cnn.com/deportes/2011/01/19/mexico-se-corona-campeon-en-el-mundial-de-hockey-sobre-hielo

viernes, 14 de enero de 2011

Zatoulaný kufr aneb do nebe volající

V Evropě jde všechno ok, velebnosti. O svoje kufry se nemusíte starat, dostanete je až na místě, rovnou u východu. Ne tak na americkém kontinentu. Z Prahy přes Frankfurt (ač s dost krátkou dobou 1.5h) šlo vše v pohodě. Na obrazovkách speciálu 767 do Houstonu jsem byl několikrát ubezpečen, že jako mezinárodní spoj, bude na rozdíl od vnitrostátních - amerických, moje zavazadlo pokračovat plynule přes Houston a já se o něj starat nemusím. Pro jistotu jsem si však počkal v houstonské hale u pásu a věděl jsem proč...Už před rokem mě takhle ubezpečovali při přestupu v Dallasu, že prý půjde kufr automaticky do Mexico City, pak jsme se samozřejmě v Mexiku dozvěděli, že jsme prý nechali kufr na letišti v Dallasu. A hle, mezi zavazadly, která vyjela cestujícím s konečnou destinací Houston byl i tentokrát můj dosud v igelitu zabalený starý dobrý, u Vietnamců koupený kufr s cedulkou destinace Mexico. Nic mne nepřekvapilo. Měl jsem čas ještě 3 hodiny, zavazadlo jsem si sám dovlekl k přepážce, jim až pod nos a znovu provedl check-in. Černoška mi s úsměvem popřála krásnou cestu. Přiletím do Mexico City, vyčerpán po 25h letu, k mému překvapení kufr nikde. Vyplnil jsem formulář u přepážky Continental Airlines a dostal informaci, že kufr je v Houstonu, že zítra prvním ranním letem přijedou až za mnou domů. No na kafe jim nepostavim.

Ještě mi dali telefonní číslo (bezplatnou linku), kde si mohu kdykoliv zjišťovat, kde teď kufr je. No tak jsem si zjistil..leda tak kulový. Ještě, že jsem ráno dobil kredit. Při třetím pokusu a 5 minutách čekání mi slečna pověděla..zapište si číslo..a už to vypadlo, ani jsem si ho nedopsal, došel kredit. No jistě, ona bezplatná linka mně dneska stála přes 300 pesos, ona totiž byla bezplatná, ale asi jen pro Američany v Houstonu. Tak jsem si ještě vyhledal tracking code (což jsem měl udělat hned) a s bezmocí zjistil, že kufr se teď nachází v Guatemala City. Možná už obklopen chemickou četou. Možná že se jim i sám rozejde. 22.5kg vážící poklad obsahoval totiž i několik zrajících výběrových sýrů z jihočeské - dosud přeživší Madety, třeba Romadur, taky Blaťácký zlato, nějaký hermelíny.

Ach jo. Je mi líto sýru, několika balení lázeňských oplatek, dvou flašek moravskýho vína, dárků pro Aničku, nových svetrů od babiček, froté pyžama, nového strojku na holení, plnotučný hořčice v elegantním plastovém balení za 6Kč, těch čokolád a sušenek a kolečkových bruslí. Co s tím asi teď bude, v jakým stavu, a jestli vůbec se to ke mně všechno dostane? Ví jen bůh.
Na těch amerických letištích snad pracují opravdu úplný magoři...zdar a sílu Zemi neomezených možností.

Zdroj obrázků: http://www.worldtracer.aero/cgi-bin/cagframe.exe?type=bag&tran=xxxCO&link=nzip&L1=en

lunes, 3 de enero de 2011

Ještědské zamilovávání

Slyšet v hlavních večerních zprávách o výšce sněhové pokrývky na českých horách a vidět záběry šťastných českých rodinek a průzkumy, kolik lidí a v jakých dnech se chystá letos lyžovat je pro mne zklidněním, pastvou pro oči a pro uši. Nic takovýho v mexických zprávách neuslyšíte, velebené úspěchy policie a vojska při zátazích na pašeráky drog, aféry a příběhy slavných, vysoká politika s pozlátkem. Ale výška sněhu a plány obyčejných rodin zachycené na kameře, a promítané v televizních zprávách, to by se v Mexiku stát nemohlo. Pro Mexičany zprávy až příliš přízemní. Bohužel.
Ani já jsem letos neodolal a na hory se po dlouhých pěti letech vypravil. Pozvání kamaráda z města pod Ještědem (jím zvaného Long Beach City) nešlo odmítnout, a tak jsem díky partě mých kámošů prožil jedny z nejhezčích dnů z mého krátkého pobytu u nás doma. V Liberci jsem byl zatím jedinkrát, ještě s rodinkou do tehdy nového centra zábavy Babylon jsme se plahočili vlakem přes půl dne. Stálo to tenkrát za to. Neméně jsem si užil i letošních kratochvil v libererecké kotlině a lehce nad ní. Netušil jsem, jakou krásu skýtá město bílých tygrů a už vůbec jsem nevěděl o rozlehlém ski-areálu nad ním, o kouzlu, které těmto místům dodává vysoká čepice sněhové nadílky. Jak trefně poznamenal kamarád: „Jak z Mrazíka“. Vždycky jsem nadával na poměry na českých horách, na zastaralé pomy a kotvy, na ceny, na málo sněhu, na ploché kopce, na fronty u vleků. Všechno zpět. Liberecký areál mi ukázal, že se ČR (alespoň Liberecko) může bezostyšně srovnávat s alpskými a podalpskými středisky třeba v Itálii. Téměř perfektně upravné sjezdovky od černé až po modré, tramvaj až pod vlek, čtyřsedačkové lanovky s „koberci“, milí lidé, provotřídní občerstvení na svahu téměř za lidovky (poctivá česnečka za 29, pivo za 25, nebo moravský vrabec za 90 Kč, ani věhlasný medový moučník marlenka za 39 Kč se přiliš nevymykal standardu). Česnečka a zlatavý mok ze Svijan (zal. 1564) v kritickou „vyhladovělou hodinu“ však spolehlivě zahřeje, postačí, a člověk může pokračovat v dovádění na carvingových speciálech - na kterých jsem si odbyl premiéru - až do zavíracích hodin.

Také oslava půlnoci nového roku proběhla den předtím na jedničku. Pravda, snad trochu neplánovaně a spontánně, uprostřed sjezdovky, pod vrcholem Hubáčkem navrženého skvostu, čekajícího na zápis do seznamu Unesco. Jak už to někdy bývá, nedoběhli jsme. Nebylo však čeho litovat – přiťukli jsme si vzájemně i s dalšími kolemjdoucími, lopatáři, pytlaři i „obyčejnými chodci“. Výhled na rozlehlý katastr Liberce s výbuchy ohňostrojů byl podívanou náramnou, sjezd dolů na lopatách a pytlích (liberecky „ježdítkách“) zase ohromujícím, jízdu v cozumelském VW brouku vícekrát překonávajícím, zážitkem.

Do Liberce a okolí jsem se zamiloval. Určitě díky partě lidí, se kterými jsem tam pobýval. Dle mých očí má s jihem Čech dosti společného, historii v centru města, hokej na úrovni, krásný okolí, přírodu, milé lidi, i kamarádovo bydlo včetně jorkšírské fenky a obětavou, milující maminku – znamenitou kuchařku - v ulici u známého kosmonauta. To vše i další drobnosti mi velice, a jen v tom nejlepším, připomínaly můj domov. Pod Ještěd se zase těším, snad v létě... Víte, mám tam dobrou známost, urozenou a až z nejvyšších šlechtických kruhů. A moc si toho vážim.




Pozn.: Long Beach City je v liberecké hantýrce Liberec, podle zkratky LBC.

sábado, 20 de noviembre de 2010

México: Conferencia en Cancún y la realidad medioambiental

Hacer una conferencia mundial - medioambiental en México (COP16/CMP6) es de mi punto de vista como hacer conferencia de Derechos Humanos en China o semejante de organizar una Copa de Hockey sobre hielo en España....es decir, desgraciadamente nada en común.
México es, a pesar de las pláticas bonitas que se ven en la televisión y a pesar de que Patricia Espinosa viaja alrededor del mundo para convencer a todos y todas sobre la importancia del Cancún 2010, uno de los países que menos le importa el medio ambiente. Es el segundo país de América Latina con más emisiones y el 13 a nivel mundial con gases de efecto invernadero.
Y Cancún (COP16/CMP6) es… otra vez, la hipocresía y teatralidad, de las cuáles México está lleno. Es decir, “Para que nos veamos bien frente del mundo, vamos a hacer una Conferencia del Cambio Climático. Y que en realidad hacemos muy poco para nuestro propio medio ambiente, es otra cosa“.

Ojalá me equivoque, y esta conferencia sea una señal, que el propio México de verás está interesado en medio ambiente y sobre todo que admita que sus gobiernos locales e incluso el federal, han hecho, hasta ahora, para el medio ambiente muy poco. Y que medio ambiente ha sido en realidad la última cosa que ha interesado a México. Si lo admitan, tienen mi respeto y creo que pueden moverse adelante.

No quiero hablar de cambio climático, por qué esto aún no se ha comprobado, o mejor dicho, la actividad humana no se puede con certeza señalar como el factor preponderante, causando que nuestro planeta se está calentando. Hay científicos que dicen que sí, hay científicos que dicen que no. En cada grupo hay ciertos que están bien pagados para decir lo que convenga a ciertos intereses de ciertas compañías e incluso gobiernos. Tengo fe que a pesar de eso, existen científicos imparciales, que puedan comprobar si el factor humano es el que está culpable por el calentamiento del planeta.

No obstante, quiero mencionar otra cosa, mucho más prosaica. Lo que a mí me llama la atención es como los mexicanos tratan su medio ambiente, como actúan en su naturaleza y como la desprecian y maltratan. Para empezar tengo unas ideas, las cuales al implementarlas (al nivel de política pública), por fin México haría algo para su medio ambiente. Excepto de hablar en términos vacios sobre la importancia de luchar contra el “cambio climático”:

1) Separar basura. Pero de verdad. No como lo “funciona” aquí, en fast-foods, restaurantes normales, campus universitarios o cualquier lugar – orgánica/inorgánica. Es otra hipocresía que por supuesto no puede funcionar. Si alguien me explica, de que sirva separar sólo restos de alimentos (así me han explicado amablemente los ciudadanos de México el término “orgánico”) y todas las demás cosas meter a un sólo bote, se lo agradezco. Consejo: En la R. Checa se separa sobre todo papel, cristal, botellas PET y el sistema sirve muy bien. Casi cada calle hasta en el pueblito más pequeño tiene sus tres contenedores grandes de tres colores (papel, cristal, botellas PET) y cada niño sabe que son de hecho esas cosas que no se tiran a “basura”, si no se reciclan. Aquí, si a caso algún mexicano separa basura en su casa, luego viene al lugar de la recolección (o viene el camión), dónde enfrente de sus ojos, revuelven todo lo separado en la misma basura. Es criminal.

2) Incrementar los impuestos para los coches grandes, hasta 70% más que para los carros chicos (Se tendría que especificar cuáles. Pero hablo de camionetas, Lobos, Hummers, y similares monstros en ruedas, los cuales sirven a los altivos e infantiles mexicanos para enseñar su estatus social, nada más y nada menos). Incluso restringir, sancionar, cobrar o prohibir su entrada a las ciudades.

3) Utilizar energía solar. México (a diferencia de muchos países de Europa) podría tener tanta electricidad de la energía solar, que ni sabría qué hacer con ella. Tanto espacio inmenso con tanta insolación, sobre todo al norte de Zacatecas, en toda Chihuahua, Sonora, Nuevo León o Sinaloa. Pero no, resulta que un país de tamaño de Chiapas, llamado la República Checa, tiene más (!) plantas solares que México. Se supone que sólo 25 km² del desierto de Chihuahua bastaría para generar toda la energía eléctrica que actualmente requiere el país. Claro, la inversión para construir las plantas solares no es baja. Pero necesaria y en largo plazo también bastante rentable; además esa energía es limpia e inagotable. Pero no y no, es como hablar con árbol. En México mejor suben presupuesto (2011) a PEMEX, para poder seguir explorando los campos petróleos (hoy en día esa aventura cuesta millón y medio de pesos) u otras acciones que claramente prefieren uso del petróleo. De hecho, 90% de los requerimientos de energía, México hoy en día cubre con fuentes derivados del petróleo. Pregunto, ¿así se lucha con “cambio climático”, u otra vez se trata de hipocresía?

4) Usar trenes. En el siglo XXI., en este país norteamericano no existe una considerable red de ferrocarril para el cargo, ni hablo del transporte de personas. ¿Porqué no hay más trenes, trenes para pasajeros? A veces oigo las quejas que México es para el tren demasiado montañoso. Miren Suiza o Austria - tampoco son tierras planas. ¿Por qué – en la Cd. de México, en lugar de Metrobus – casi no existe trolleybus o tranvía?

Ahora bien, al nivel personal, cada uno de los ciudadanos podría empezar con: no tirar la basura (¿Pero para que, si luego todo lo revuelven, verdad?), boicotear los carros grandes, y respetar el medio ambiente en general. Los ejemplos, héroes, figuras públicas a las cuales los mexicanos podrían seguir, no existen.
¿Es mucho a pedirles que cuiden su medio ambiente? Si es así, en unas décadas ya verán las consecuencias. Otra vez, no hablo del cambio climático, sino que se van ahogar en las toneladas de basura que producen y se asfixiarán del humo que está en las ciudades. Y se quedarán sin turismo. México, tal como lo pinto, no quiero, gracias. Y espero que ustedes tampoco. Todavía tienen una tierra hermosa, no se la seguirán destruyendo.

Por favor, por un momento dejen de hablar del cambio climático, y concéntrense al grano del problema. Es la falta del respeto total al medio ambiente en la sociedad mexicana, falta de educación, cultura y políticas públicas adecuadas.

¿Y Cancún 2010? Seguro se llevará a cabo una conferencia bonita, políticos mexicanos en fotografías con ministros de todo el mundo, platicas sobre qué se debe de hacer y qué bien México va, pero pura boca. Lo llamo „hay-que-ismo“- esta enfermedad (segunda más grave después de la hipocresía) que está sufriendo la política Mexicana. Pero al fondo, con respecto al medio ambiente, se encuentra tal vez el „vale-madrismo“. ¿Cuánto tiempo más?

Foto: M. Kudrna, Cañon del Sumidero, Chiapas. Sep. 2010.

Para mayor detalle, véase:
1) Esther Arzate, Desaprovecha México potencial de la energía solar, El Financiero, 15 de Octubre de 2010, p.24.
2) Naomi Ordaz Reyes, Cancún, un reto, una oportunidad y una responsabilidad, Macroeconomía, 1 de Noviembre de 2010, disponible en http://macroeconomia.com.mx/2010/11/cancun-un-reto-una-oportunidad-y-una-responsabilidad/

viernes, 12 de noviembre de 2010

Kouzlo nádraží – Charm of railway stations


V dnešní době je již málo textů, které dokáží přiblížit a popsat do nejmenšiho detailu krásu a bezvadnost i těch pro nás nejprostších věcí a stavení, jakým je kupříkladu vlakové nádraží. Musel jsem tedy zalovit v mé skromné knihovničce, v mexickém přechodném bydlu.

O tom, že nádraží mělo pro českou společnost v první polovině minulého století poněkud jinou konotaci, než kterou mu vtiskly různé okolnosti posledních desetiletí, svědčí i začátek jedné kapitoly z knihy Edgara Th. Havránka (1896-1964), Neznámá Praha I. Spisovatel Havránek, velký vlastenec, velmi pravděpodobně občas věci zkrášluje a zveličuje, to aby byla vidět velikost našeho národa. Ale není se čemu divit. V době, kdy autor psal onu knihu (kolem r. 1938) nebylo národu českému zrovna dvakrát do zpěvu. Povzbudit proto národní vědomí alespoň odkazem na to vše (ač někdy trochu přehnaně a idealisticky), co zlaté české ručičky byly schopny postavit a vytvořit, bylo spíše chvályhodné.
Kéž by vás potěšil následující úryvek z jedné jeho kapitoly. Ostatně, doporučuji celou knihu o Praze "neznámé" k přečtení. Každá kapitola je uvozena několika odstavci podobným těm níže, pak už mistr Havránek na plno rozjede své podrobné vyprávění o tom co, kde, kdy, proč a za kolik stálo, kdo to, či ono v naší Matičce stověžaté postavil a k čemu sloužilo.

Brány do Světa z knihy Neznámá Praha (str. 51-52)

„Jistě jste již někdy pozorovali život na nádraží. Nikoli snad na nějaké malé venkovské železniční staničce, stulené někde u lesa pod strání, s několika jenom kolejemi, jichž část je zarezavělá a mezi nimiž vyrůstá tráva, nýbrž na velkém moderním nádraží velkoměsta, na nádraží pražském. Je tu rušný život ve dne i v noci, plný změn a plný barev.
Ano, nádraží jest jedním ze společenských středisek velkoměsta. Uvažte, co se na něm jenom za den vystřídá lidí nejrůznějšího stáří, zástupců všech společenských tříd od bohatých, které přiveze přepychový automobil, až k chudákům, kteří se plahočí po chodbách, vlekouce těžká svoje zavazadla. Ale všichni se tu pohybují společně a demokraticky pod klenbou dvora a společně nastupují do vlaků. Ani rozvrstvení na různé vlakové třídy je nemůže rozděliti, neboť mají stejný cíl a stejný zájem: odjíždí do dálky, na cesty, nebo se zase navracejí do svých domovů. Nádraží je skutečnou branou do světa.
Ve všech nádražních budovách vládne zvláštní nálada. V dlouhých chodbách, vyložených dlaždicemi, ve hlavní dvoraně, naplněné vždy temným hlukem a šumem, i venku na nástupištích u vlaků – všude táž. Je vytvořena ze mnoha složek. Z monotónního vyvolávání odjezdů vlaků, ze zvonkových signálů, z pískání průvodčích i z hukotu lokomotiv. A ovládne každého, kdo překročí práh nádražní budovy, neodolatelnou silou, dává zcela zvláštní směr jeho jednání, probouzí v něm city, o nichž ani sám nevěděl, že je ve svém nitru s sebou nosí.
Snad je to zvláštní, přitažlivé kouzlo dálky, kouzlo dalekých krajů, jež tu vlastně působí. Jinak však je to zázrak moderní doby, možnost člověka bojovati s časem a prostorem, neboť tyto mocnosti děsí jinak svojí ohromností. Ale několik vozů, tažených lokomotivou – celkem vlastně nepatrná hračka – letí s větrem o závod po kolejích, prchají před deštěm a sněhem, unikají zimě do končin věčného léta, přemáhají vzdálenosti a od nehostinných krajů dalekého severu dovedou člověka přenášeti až k vlahé modré hladině usměvavých jižních moří...
Nádražní dvorany jsou místem, kde se stále odehrává loučení i shledání. Takové jakési kouzlo, vanoucí všemi nádražními prostorami, činí tyto okamžiky srdečnějšími, upřímnějšími a tklivějšími. Ve chvíli, kdy hlasy píšťalek dávají znamení k odjezdu vlaku, prolomí se i každá chladná společenská odměřenost, srdce lidské zabuší prudčeji, ruce se stisknou srdečněji a snad i žhavější polibek spojí dvě dvojice retů. A když se vlak dává do pohybu, zarosí se za šátkem, mávajícím ještě a ještě na rozloučenou tak mnohé oko...
A přijíždí-li vlak z dálky, co tu opět očekávání! Zvědavé pohledy, živý zájem v planoucích zracích a pak opět srdečný stisk ruky a teplý polibek. Jedni odcházejí, druzí se vracejí. Je to věčné loučení a věčné shledávání se, které jest vlastně obsahem i celého lidského života.
Jakoby bylo nádraží jakousi naší životní zkratkou. A přece je to jenom velká skleněná střecha, složená z malých tabulek, chuchvalce bílé páry, rudé čepice se zlatými prýmky a modré obleky zřízenců, rachot dvoukolových vozíků, světelné signály, mávání bílých šátků a přesně vypočítané pohyby malých praporků. A přece je to jenom začátek lesklých kolejnic, spletených tu v jakýsi mohutný, černý cop, které se za nádražím dělí v nerozlučné dvojice, jež poslušně běží tu hlubokým zářezem, onde vysokým náspem i rovinami, kde spousty polí slibují bohatou úrodu, které se přátelí s hustými lesy a neúnavně nosí dlouhé vagony rychlíků se širokými okny, obohacené mnohdy honosným jídelním vozem, stejně jako skromnější vlaky osobní s tíže dýchající lokomotivou, která odpočívá v každé stanici.
Je zvláštní, jak všechna nádraží bývají úpravná a vlídná (sic!). Téměř nikde v nich nechybí květiny. Snad na uvítanou a na rozloučenou s vlaky, které pořád jezdí jako věční, neúnavní poutníci dnů i nocí, rychle se plazící hadi, kteří za tmy svítí ohromnýma očima a při každém vydechnutí srší jiskrami, necitelní chirurgové, kteří tak často neviditelným způsobem dovedou odděliti srdce od těla, odvážejíce nás do vzádelných končin, zatím co naše srdce, naše sny a city zůstávají neodvratně doma, v naší zlaté Matičce Praze...
Když se tak na nádraží zadíváte, zdá se vám, že ten jeho ruch a šum tu jaksi musel býti už odjakživa. Avšak ještě před sto lety měli jsme v celých Čechách pouze jedinou železnici – a to byla ještě jenom koněspřežní dráha z Českých Budějovic do Lince, postavená v roce 1817 z podnětu Františka Josefa Gerstnera, organisátora a prvního ředitele pražské polytechniky.....“

Jiný úryvek ze samé kapitoly (str. 55) mi osvětlil, proč se (celosvětově!) známé československé lokomotivě řady 387.0 „Mikádo“ přezdívá, tak jak se přezdívá a také to, že plán na rušení pražských nádraží a vystavění jiných, byl připraven již na začátku minulého století:
„...Jak by se zajisté o to vše, šíře neznámé, lidé zajímali, kdyby jim při takových vyjížďkách byla také na příklad na vhodném místě demonstrována nejnovější rychlíková lokomotiva, vyrobená ve Škodových závodech v Plzni, obrovský to stroj, jejž podle nizoučkého komínu železničáři nazývají typem „mikádo“, který urazí až 110 kilometů za hodinu, stojí 1,400.000 Kč a na laika působí dojmem obra, imponujícího jak svými rozměry, tak i svými rysy.
Jak jinak by se potom lidé vůbec dívali na naše železnice, kdyby jim při tom všem bylo pověděno něco také o budoucnosti pražských nádraží, o tom, že podle celkového projektu železniční Prahy zmizí jednou Masarykovo nádraží osobní i nákladové, Denisovo osobní, Libeňské dolní i Vyšehradské, za to však že Praze vyrostou zase nádraží nová, Východní za Žižkovským tunelem, plně v provoz dané Nákladové na Žižkově u Červeného dvora a další podobná nákladová na Pankráci a...“

Apropos, nepřipomíná vám trochu dřívější nádraží dnešní letiště? Myslím, co se atmosféry, tak jak ji vylíčil E. Havránek, týká? I když, parní lokomotivy měly zkrátka své nenapodobitelné kouzlo, které žádná B-747 ani nejnovější Airbus podle mne nepřekoná. Těžko srovnávat. Vzpomínám jen na své dětství, jak mne dědeček, opravář parních lokomotiv v ŽOS České Velenice – jedněch z největších železničních opraven v zemi, často brával jako malého kluka, do kabin nejrůznějších parních mašin a spolu s jeho kamarády mi ukazoval tu krásu a mohutnost a také velký díl pýchy, nad oněmi skutečnými velikány našich železnic. Kolikrát jen jsem pobýval v mašinfírově kabině při historických vyjížďkách, tu do Popovic, tu do Rakous, nebo na Šumavu, v rukách pucvol, černý jak se patří, ale za to asi nejšťastnější dítě pod sluncem. Je veliká škoda, že spousta historických mašin v Českých Velenicích nyní rezaví v rozpadajícím se depu. V hraničním městečku na jihu Čech míval svou výsostnou kolej také reprezentativní tmavomodrý prezidentský vagón našeho Tatíčka osvoboditele, nevím jestli ho mají ve Velenicích dodnes.



Úryvky z knihy (kurzivou): NEZNÁMA PRAHA I., Edgar Th. Havránek, nakl. Paseka 2004, ISBN 80-7185-673-8.
Fotografie č.2 (zelené Mikádo) ze stránky: http://www.prvnistrojirenska.cz/components/gallery/

domingo, 7 de noviembre de 2010

"No alternative".. for the poor ones

Officialy, more than 10 thousands people were slaughtered in Mexico from the beginning of the 2010 in drug-related violence, approximately 28 thousands from 2006. The figure is probably much higher. I stopped counting in July. The worst situation is supposed to be in the north of Mexico (in media mainly emphasized Ciudad Juarez, the most dangerous city in the world). Nevertheless, some friends of mine living in “calmer” states like Morelos or Guerrero also feel to be in threat and warn, that the situation is not better anywhere. According to their stories, they know, what they say. Armed gangs ambush a disco from time to time, looking for the “enemies” from another gangs or traitors from its own, violating girls who had been previously scared to death. Mexicans live with dread. Uncertainty, fear and mistrust toward everything, but also indifference. Welcome to Mexico, 2010.

Despite not being neither “PAN” member nor its biggest fan (I am convinced that the victory in the 2006 president´s elections wasn´t - to be diplomatic - the most transparent one), I belong to the group of people who support the current government and its president in the effort against Drug Cartels. Mr. Calderón is the first Mexican president ever, who apparently wants to change the status quo and the existing symbiosis of public government with the drug cartels. Unfortunately, I can not agree with the strategy the government implemented while tackling the drug cartels. It´s a disastrous, bloody one, without clear objective, from certain point, a similar one, like Bushe´s war on terror. Similarly to Mr. Bush, also Mr. Calderón had denominated his fight, in this case against Drug cartels, as a “War against Narco”. This war can not be won, and I´m convinced that Mr. Calderon knows it, despite he keeps claiming opposite. He´s like a bull. You can´t fight the gangs (and especially the cartels) with guns, whatever powerful you have, but with intelligence. I know, you may oppose, saying: “Dear writer, After a battle, everybody is a general”.

But everybody, who isn´t blind, can see that the strategy of the government was too naïve, too bad, without keeping in mind the experiences of Colombia and other countries almost devastated by drug cartels in previous decades.
With a great pomp, the Mexican marines (which should not do this job at all) arrest cartel leaders, burn confiscated drugs, and do not realize, that each Cartel will always have a new leader (substituted by one of the 8 or 10 brothers the capo normally had).

In July this year, it had seemed that the government finally realized there was a necessity of reevaluate the strategy, and after some changes in Mr. Calderon´s cabinet, there was also established a Dialogue on security, where nearly all of the branches of Mexican society participated. But few things and new goals were put into practice.

Instead, Mr. Calderón continues with his speeches full of determination and necessity to knock down the Drug cartels. “There is no alternative”, Mr. President says. He resembles a superhero, ex-President Bush – or a child, who doesn´t care of the consequences of its act. How many innocent Mexicans were killed in this war? Nobody knows, government says that 90% of the casualties come from the gangs and cartels. Then, there must be still at least 3000 innnocent people who lost their lives from the beginning of PAN´s government childish adventure. Even if Mr. Calderon´s “Fight for Security” (how he calls is now) ends one day, the whole Mexican society will remain with a clear and very deep scar. The people will be scared of everything and everyone, they will not trust each other - the basic premise of a functional and health society.

From my point of view, there is an alternative. Just try to analyse the problems that the Mexican society has (a topic for another post). Without detecting the problem from its roots, it will be quite impossible to get rid of it.

The biggest problem should be called by a different name:

Not drugs, but a Lack of O P P O R T U N I T I E S.
If the poorest Mexicans would have opportunities and future and choice, they would have also chance to choose another career, distinct to join the Narcos.

So, what is the plan of the Government now? Well, to create another thousands of jobs…jobs, which are being mentioned daily in the commercial spots on the TV, jobs, in which one will earn from 7-8 thousands pesos monthly, the same what earns daily a Mexican teenager, when he grabs his schoolbag filled with marihuana, older brother´s visa, cross the border and returns in the afternoon. What would you choose, dear readers, if you would´ve been poor and without education? Work hard on a “lucrative” position offered in a factory, or smuggle drugs?

The last, and very notable thing. It´s true, that the Mexican problems are co-caused also by the drug-demand from the USA. However, I would hesitate to claim, like the majority of the Mexicans do, that the US demand is the MOST IMPORTANT factor which influences the situation in the country. Inspite of the fact that the USA (300 mil. habitants) is said to be the biggest drug market in the world, the drug consumption there has been declining since 1990´s. Europe (500 mil. habitants), and in particular its Western part, is obviously the second hugest market in the World (if not the first one). Many Mexicans say: "The cartels are powerful and there is violence, because the USA demands drugs". If the assumption should be confirmed, then, we should find some European countries, the transfer ones, with the same problems that Mexico has. There are different ways through which the drugs come to Europe, but one of the most important leads from the Balkans to the Central Europe and then to the West. Do the Central-europeans cry and blame the Western ones of the consumption? Do the Central-europeans have problems with drug-related violence? And is the Central-European society breaking into pieces, like the Mexican?


Map and picture from: http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/hardtalk/9130155.stm

See more at:
http://www.bbc.co.uk/news/world-latin-america-11174174
http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/hardtalk/9130155.stm