First days at the border

Well, finally it´s been launched. The process of our adaptation, about twenty hours far from the world´s hugest agglomeration, Mexico City. Even though I was about to move a little bit later, I´ve been living in Tapachula since the second week of March, 2011. The city is not worse than I had been told. It´s a big difference comparing to the DF. The pace of everything is much lower, people are more kind to each other, that´s right even for Taxi and Colectivos drivers. In this sense it even resembles Europe, the pedestrians are respected by the drivers. Hot, humid, sunny, rainy two hours in the afternoon, green and with a superb view on a Volcano Tacaná. Welcome to Tapachula! For those who don´t have a clue where Tapachula situated is, find on your map the same southeast corner of Mexico, and you´re there. The 200 thousands town (according some Mexicans nearly 500 thousands) is only about 25 km far from the Pacific ocean and driving the same distance is needed to get to Guatemala. Before I came to Tapachula, I´d been told about its inmense importance in the production of coffee, this has been already confirmed by myself..personally. During a trip around the town you´ll find dozens and hundreds of coffee farms and plantations (fincas cafetaleras), situated in upper altitude than the hot and humid Tapachula is.

Coffee, cocoa and cattle – omnipresent and visible inside or in the neighbourhood of this town. A lot of the plantations are being owned by foreigners, particularly Germans, who arrived here in the beginning of the 20th century. Plantations and its Haciendas called Bremen, Hamburgo or Alpes say more the thousands words. Local people even claim, that on one of the Haciendas with fincas (the one where a museum of coffee is, see the photo) used to live the brother of Eva Braun, Mr. Braun after being forced to leave his native Germany.
Having mentioned Mr. Braun, other migrants are also omnipresent, but for me not visible till now. Obviously there must be hundreds of thousands of South and Central Americans crossing the border in the Tapachula region and looking for a better life, above all in the US. To those guys I´ll intend to help. Not to help them to cross the border itself, but help to protect their rights as all of them have. The human rights. According to the Mexican version, the state of Chiapas has started to protect the rigts of the transmigrants years ago, is supposed to be the best protector among the Mexican states, and it boasts about it a lot. I´ll see in the following months, whether it´s near the reality or if it´s about nice words only.

By the way, even the Guatemalans who don´t intend living in Mexico nor wish to continue to the USA, visit Tapachula a lot. For Guatemalans, nearly everything is much cheaper in Mexico than in their native country. They visit the Tapachula´s mall Sam´s as well as Bodega Aurrera, some of them in cars (also of the Czech mark - Škoda Octavia and Škoda Fabia), however the majority coming on the typical, old yellow school buses, imported from the USA. They´re shopping like crazy, similar as the Austrians used to do in the Czech border region after the 1990. They even don´t need a passport, if living in the region which borders Mexico and if they´ll stay max 3 days I think.

And me? What will I do in Tapachula? I´ll seek for the opportunities, there are obviously dozens of them. To export coffee, cocoa, mango? To import high quality Czech goods and machinery, Czech beer? The descendents of Germans will love the original central-european Budweiser Bier, Pilsner or Bernard, won´t they. What about encouraging the tourists to visit this forgotten part of Chiapas? Definitely, I want to get involved in the matter of human rights protection. Too many ideas which I need to put to earth, and I´ve already started.

At the beggining, I will probably impart classes at some of the local schools, among them universities. Classes of what? Of anything. For them, it´s a secondary concern. Ridiculous? Not. Just the reflection of being a European with some (actually few) experience and living on the southeast Border.
Anyway, keep your fingers crossed, please! I will need it. Thanks folks...

Fuentes de fotos:

http://changarrovirtual.blogspot.com/2010_09_13_archive.html

www.explorandomexico.com.mx/.../mexico/2488/

www.skyscrapercity.com/showthread.php?p=42218586

omerfreixa.blogspot.com/2010_05_01_archive.html

Mezi proudy - návrat do středověkých stř. Čech

MEZI PROUDY je první veliký, třídílný Jiráskův román z českých dějin. Jest první dobou svého vzniku. Napsán v letech 1887-1888.

Já jsem z místní knihovny Velvyslanectví stačil přečísti - v úhledné, časem zašlé vazbě - díl první, „Dvojí dvůr“, začínám teď díl druhý, to už syn Ohnivcův vyroste, na prvních stranách jsou popsána zvěrstva páchána v Židovské čtvrti, zkrátka pogrom. Uvidíme jak to bude pokračovat dál, ale čte se to výborně...

První kniha mne nadchla, učarovala mi Jiráskova znamenitá obratnost ve vyjadřování, značná historická přesnost, ale i představivost a celková zdatnost ve psaní rozsáhlého románu. Kolik obrazů staré Prahy i lesů křivoklátských vyvstanulo za dobu četby přede mnou, jak jen jsem se těšíval na další večer, kdy si budu moci knihu otevřít a ve čtení pokračovat.

Pane Jirásku, vzdávám holt. To jak s vámi hromadně nakládali a vykládali Vás komunisté, zda to bylo špatně nebo dobře, to je jiná story.

Čtete se výborně a národní hrdost v člověku probouzíte, to je holej fakt.

Birds fly from the Czech rep - Starým dobrým ptákům se už u nás nelíbí

CZ: V rozhlase jsem před pár týdny zaslechl: „V České republice zmizelo za posledních 30 let deset miliónů ptáků. Mohou za to hlavně zemědělské postupy – používání herbicidů.“ Alarmující je podle odborníků také to, že ubývá určitých druhů a jiné, dosud v našich krajinách se nevyskytující, se objevovat na českém nebi začínají. Mizí druhy chladomilné, přibývají ptáci z jihu. Nezvratný důkaz o změně klimatu? Na jednu stranu smutné, na druhou asi nezvratné. Důkaz toho, že nic není navěky. Ostatně před několika tisíci lety se nad Šumavou taky jistě neproháněly káňata nebo krahujci.

EN: Few weeks ago I´ve heard on radio: “In the Czech Republic during the previous 30 years around 10 million birds have disappeared“. According to the experts, the alarming fact is that certain kinds of birds can´t be found here anymore; and at the same time, new species, till now absent in our country, begin to live here. The birds which are used to live in colder areas emigrate, the thermophil birds immigrate. Forever. It´s not about a seasonal character. Another evidence about the irreversible climate change? Or just an evidence, that nothing remains for ever and changes constantly on our Blue planet. In Mexico or US, 500 years ago, neither we would have seen a single horse.

O dědovi

Bylo tenkrát po Revoluci. Pro mě to převratná změna nebyla. Mohli jsme se sice podívat na druhý břeh Lužnice, ale jinak zvonění klíčů s mým bezstarostným světem dětsví nějak zvlášť nepohlo. Jen těch turistů, co bylo tenkrát ve Velenicích, parkoviště u hranic praskaly ve švech. Rakouské krámky, nabité pro nás novým, exotickým - ne vždy lepším - zbožím, byly cenově nedostupné, ale reklama na všeléčící švédské kapky byla silnější. Čechoslováci je kupovali po litrech.

S dědou jsme začali podnikat první pěší výlety do sesterkého Gmündu, nuceně odděleného od Velenic a od nás po dlouhých 40 let. S dědou jsme u Rakušáků „vybírali“ automaty na žvýkačky a bonbóny, pro nás špunty jednu z nejvyhledávanějších atrakcí gmündských veřejných prostranství devadesátých let. Dědeček pro nás vždycky měl nějaký ten šilink, jednou jsme dokonce s pouhou mincí vybrali, patrně poškozený, automat kompletně. To bylo radosti na „Starém bělidle“, vzpomínáme do dneška jak se žvýkačky ve všech možných barvách a chutích sypaly a na chodník padaly, nám oči štěstím zářily.

Vzpomínám taky na mši v rakouském kostele, jak jsme s Lenčou, malí neznabozi, nevěřícně koukali na pobožné Rakušany a jejich křižování se při vstupu do kostela, řka že si klepou na čelo, že jsou asi blbí. Jak děda trefně poznamenává: „vylítli jsme z kostela, až se za náma prášilo“.
Navždy budu vzpomínat na lesy v okolí Velenic, kam nás děda tak často brával na houby. A nebo jen tak na projížďku na kole. Nikdy nezapomenu, jak mi děda v lese, kousek od našeho kultovního orientačního bodu „u mraveniště“ vyřezal loďku z kůry. Krásně vlhké, voňavé borové kůry, takové, jaké v jihočeských lesích po deštích babího léta můžete najít. Moc jsem si jí tenkrát vážil a rád si s ní hrál. Bylo to pár dní poté, co zemřel můj budějcký děda, taky Václav. Věděl jsem v tu chvíli - a byl jsem přes všechen smutek šťastný, že mi zbývá ještě dědeček druhý, a že si toho musím vážit.

Vzpomínám na rozmanité, svérázné a o to krásnější cesty ze zahrady, které povětšinou vedly přes oblíbená pohostinství u Pavlíčků nebo Besedu. Vždy na jedno a jednu – žlutou nebo hnědou, někdy taky malinovou. Občas nám děda objednal i párek, nebo salám a my ho jedli královským příborem. Rozverné povídání s hostinským Kubatou a vůbec celá atmosféra hospody, stály zkrátka za návštěvu i za babiččino vyčinění na oko, že jsme „zasejc byli v hospodě na salámu“.

To byly časy. Kolikrát jsme si rozbili kolena na kolech, co krve vyteklo. Před staďákem, za tunelem, i u zahrady. Ale Velenice jsem od dětství prostě miloval. A hlavně lidi v nich. I dnes, když procházím ulicemi od Konzula k bývalej celnici, slyším ozvěny našich mladých hlásků.
Byla taky tenkrát v módě angličtina, začínali jsme s ní všichni. Dědu nevyjímaje. Já na jedné straně ulice, děda naproti. „Helou Luky, hau á jů?“ pravil děda, „Ájem fajn end votebaut jů?“ opětoval jsem mu laškovný pozdrav. To ještě nebyli v ulicích Velenic sociální pracovnice. Za pár let už tam zase nebyli. Zpřísnily se vyhlášky, děvčata byla odejeta do veřejných domů, taky snaživí Vietnamci usadivší se po 89´na Aleji mezi kaštany, postupem času skoupili kamenné domy. Změnilo se toho dost. Jen dědeček z Velenic se nezměnil.

Kdo z rodiny by neznal jeho kultovní průpovídky, které obšťastňují každé rodinné setkání a díky nimž je u nás doma dobrá nálada, i když ne pokaždé je k tomu pádný důvod. Nechá-li u nás doma někdo lahev u nohy stolu, nemůžeme nevzpomenout na dědovu moudrost „jako starej Kos“, který si nosíval do putyky alkohol vlastní provenience, aby tak ušetřil, a přesto se s přáteli pobavil.

Děda nemá problémy promluvit s kýmkoliv, potykat si, lidi ho zbožňují a rychle poznají, že se jedná o dobráka od kosti. Už před léty se stal prakticky i maskotem budějckýho hokejklubu, jak někdo trefně napsal do přání k odchodu do důchodu,...Šimi hrával ještě za dorost. Tenkrát jeho vřelost poznal Jirka Dopita ze Vsetína. Nepřemožitelní Valaši přijeli v neděli na staďák, čekal je zápas extraligy, procházeli průchodem mezi kabinami, když děda s otcovskou starostí zahalekal: „Jaká byla cesta Jirko?“ Dopita, tehdy hvězda extraligy a repre v jednom, se pousmál a odpověděl, že docela dobrá. Byly to krásný sezóny, Šimi začínal nakukovat do extraligy, na starým promrzlým zimáku jsme s dědou chodili do kotle, blízko pod Kaštana. Já, o dvě hlavy menší, často jsem při pokusech vidět víc přepadával, vrávoral, ale atmosféru si užíval. Zábradlí bylo v kotli sporadicky. Děda uměl ukonejšit, když jsem se ho zeptal mohu-li v něm hledat oporu místo žlutých klandrů, s nadsázkou a úsměvem na rtech vypustil pro mne již dnes kultovní větu: "Opři se o mně jak o Sovětskej svaz".

Děda mne přivedl k lásce k parním mašinám, vlakům a železnici vůbec. Putovní knihou všech vnoučat byla ve Velenicích, v ulici U Nádraží, od nepaměti ta o lokomotivách československých tratí. Díky dědovi jsem už jako malý zasvěceně kamarády poučoval jak rozeznat Brejlovce, Bardotku, kde jezdí Karolína, jak velký je Mikádo. Výlety lokálkami v regionu Vitorazka, letní Šumavou a hlavně dalekou štreku do Velkých Popovic budou navždy v mé paměti. Vždy s privilegiem stát s fírou v mašíně, hned za tendrem, přikládat do kotle, utírat se pucvolem, jakej kluk mohl mít hezčí dětství! Přes nevoli babičky a na radu dobráka, kamaráda Kopřivy, jsem se ani kolikrát po takovým železničním výletě mýt nechtěl, jak se mi ta čerň z popela a mazutu parních krásek líbila.

Děda rád pošťuchuje babičku, ale jsem si jist že je to jenom svérázným projevem lásky, zkrátka a opravdicky ji vrúcně miluje. Kolik už let, desetiletí. Je to obdivuhodné, zlatou svatbu měli už před pár lety.

Já už bohužel nepamatuju dědovo vystupování jako činovníka ve velenickém divadle, fotbalového trenéra, ani další desítky aktivit, které za svůj život prováděl a ostatní obšťastňoval. Jedno vím jistě. Vše dělal s láskou, přesvědčením, že dělá správnou věc.

Děda mi vždy poradí s nadhledem, bonmotem a 76letou zkušeností, pozvedne náladu. Je mi s ním dobře a vždy sranda. Taková, kterou nezažijete s žádným kamarádem. Ne že bych se s kamarády nezasmál, ba právě naopak. Ale dědův humor je osobitý. Dědův smysl pro humor zdělil i můj taťka. Oba mě toho naučili spoustu. Nechci aby děda někdy umřel, chci aby tu byl navěky, aby takovýhle lidi neumírali, chci aby mohly moje děti poznat mýho dědu, když už v případě mýho taťky se to nesplní.
Dědo, děkuju Ti za to že jsi, jaký jsi. Chci taky denně před sedmou vstávat, nemoci dospat, v noci chrápat a po holení decentně vonět pitralonem. Chci číst pohádky vnoučatům, jezdit dál na zahradu, mít bílou hřívu a úhledné kotlety.

Chci být jednou takovým dědou, jakého mám já. Snad se sny plní.

PS: pokračování o milovaných babičkách v přípravě...

La República Checa - potencia mundial en energía solar

La República Checa pertenece hoy en día entre los líderes de una de las llamadas energías renovables, energía solar. Está bien o mal? Pues, para los que conocen el paisaje de los países del Reino de la Corona checa, es un desastre. Ver nuestro campo checo que se llena con paneles fotovoltaicos. Para la ecología, quien sabe. Vamos a ver que dirá el futuro, pero yo creo que es sumamente desafortunado, que México con su potencial de días soleados y vastos desiertos del norte, casi no produce.

Los paneles fotovoltaicos instalados en la R. Checa sobrepasaron en el 2010 el rendimiento máximo de 1800 MW. Así, este país centroeuropeo de extensión de Chiapas, con el número de días de radiación solar bastante inferior al que tiene México, volvió a ser la potencia mundial en energía solar, el rendimiento es incluso mayor que en los EE.UU. Mayor capacidad de instalaciones para producir la energía solar que los checos tienen en el mundo sólo los españoles, italianos y alemanes. El líder mundial en la energía fotovoltaica es Alemania con la potencia acerca de 1600 MW. Según las estadísticas de la Asociación Europea de Industria fotovoltaica (http://www.epia.org/), la Unión Europea es el líder mundial en la producción de la energía solar con 28000 MW, la cual abastece a 10 millones de hogares europeos.

Una de las noticias elaboradas para CzechTrade México.

Fuente: Hospodářské noviny, www.nazeleno.cz/energie/krize-fotovoltaiky

Peseros – the minibuses of Mexico City

If Mexico City doesn´t amaze you by its hugeness, diversity, unequality, or 26 million of people, it surely will by its public transport. I have already described the Mexican underground, it comes the time to do a similar thing regarding the cult small buses which get you a lift to/from metro, metrobus or get you in the worst of the cases just a few steps from the place you need to get. I like their punctuality, shapes, green-white colours, noise of the old engines and history which reaches surely to 70´s. "Los Peseros"

This means of transport will get you everywhere and is unforgettable. Despite of their age and burden which represent for the environment, you can still see thousands of them rushing the streets of Mexico City. You can stop them on every corner, just lift your arm, jump on it (sometimes even during the drive) and pay the driver. You get off when you wish, just press the bell inside or shout at the driver! There are hundres of routes, but in fact the only ones who know them are the drivers. It will take time to you to get familiarized with your route. The Peseros don´t have any “quantity limit” of passangers, so during a rush hour be sure that you can end up hanging on an aluminium pole placed at the front as well as the rear door like a carpuller at a railway station. Marvellous experience, even better if you´re wearing a suite and a laptop. The Peseros rarely close the door, the drivers love the wind in their hair. There is no schedule, the unit sets off when the driver decides or the „stopwatch man“(the one who check the time distance between the units and indicates to the passangers which Peserao goes which destination). The drivers resemble Formule 1 pilots, scarcely respecting rules, due to the fact they want to transport as many passangers as possible during the ride, during the working day – the driver´s salary depends on them. Sometimes, you´ll take a part of a regular race between the Peseros. Two years ago, the peseros were pushed away from the hugest avenues in DF, Periférico and Insurgentes – nowadays Periférico is operated only by the green “eco-buses”, which don´t stop everywhere and are more expensive and on Insurgentes you will be astonished by Metrobus. What a pitty. No fun anymore!There are basicaly two types of the Pesero drivers – teens, normally with strongly gelled hair type „Mexican hedge or Elvis“; and older gentlemen, age of my grandfather. If you get on the Pesera of a teen driver, you´ll probably experience extremely fast ride, complemented with a disco, reageton, banda or similar style performance on his unit´s radio. And it will play very loudly, there´s a guarantee of waking you up in the morning and screwing you up in the evening, after a hard working day. The Peseros are run by private transporters, but in the DF they are subsidized by local government. That´s the reason why you pay just 3 or maximally 4,50 pesos, depending the distance. Still, according the transporters, the drivers, who collect directly the fare, keep up to 40% a day exclusively for their pockets. Do they steal? "The one who doesn´t steal in the plant, makes his family poor" an old proverb from the communist times says.

Buena música: Estamos perdiendo el gusto

Casi siempre. Entre mis compañeros de clase, desde primaria hasta donde sea, he sido extraño. Comparado con la mayoría. En cuanto a los gustos, en cuanto a las aficiones. No me ha gustado disco, heavy metal, pop ni otros géneros que en aquel tiempo eran temporalmente populares.

Prefería la música folk, oldies o country. Más adelante, gracias a mi padre descubrí en la música clásica, según yo, el mejor género musical. Muchos se burlan de mí hasta ahora, sin darse cuenta de lo que pierden si se dejen llevar exclusivamente por la corriente de la música “pop” del día de hoy. ¡Pero que se burlen, cuando maduren, tal vez también encontrarán en la música clásica el paraíso y alivio de los días mundanos! Música clásica tiene más cerca a música popular, que pensamos. ¿Si no fuera así, por qué sobreviviría más que siglos? Veremos, si en 100 años alguien se acordará de la música “pop” - así la llaman - que nos obligan escuchar en los antros, peseras, metrobús…

A la “música popular”, deberíamos denominar únicamente las obras y canciones que se vuelven ampliamente conocidas y cantadas en una cierta región-país, pueblo (o mundo entero), que se popularizan – y más importante, que se transmiten de una generación a la otra. Es triste que más que 90% de las canciones del día de hoy no cumplan los parámetros de música popular en aquel sentido. Sin la popularización falsa de las canciones y su existencia intencionalmente prolongada en el radio, éstas no durarían en las mentes y gargantas del pueblo ni un solo mes. La música popular igual que la música clásica nos divulga mucho sobre la época, el humor, el pueblo, las tradiciones. Tal vez el hecho de la incapacidad de producir una buena música, que a largo plazo podría ser popularizada, es confirmación de la época loca que estamos viviendo. Sin rumbo, sin mensaje, sin objetivo.

Estoy convencido de qué lo bueno en cuanto a la música ya ha sido compuesto e inventado. Y créanme, lo mejor de lo mejor es la música clásica, donde - en lugar de escuchar gritos, llantos o declaración del amor – “hablan” solamente los instrumentos. Amables instrumentos con su tradición e experiencia de siglos en la escena mundial. Instrumentos que acariñan a la mente. Desde violines, pasando por violoncelos, hasta contrabajo. Pianos o flautas. Trompa de caza o arpa. Todos siginifacan una maravilla para nuestros oídos. Y con gusto puedo afirmar, que en México existen grandes amantes de música clásica así como personalidades de fama mundial.

Un gran mexicano, reconocido mundialmente, llamado Maestro Sergio Berlioz, es un director y compositor de obras de música clásica en México. Aparte de ser un gran humanista. Sus conciertos en Casa Lamms siempre cosechan grandes ovaciones del público. Con más de 30 años de trayectoria musical y académica, el musicólogo y compositor Sergio Berlioz ha participado en más de 3000 conferencias y conciertos. Sus conciertos didácticos, donde explica al público la obra, tocándola por partes, es una maravilla. Todos vosotros, que queréis escuchar algo diferente al “Mi niña bonita” o “I´ve got a feeling”, procurad a visitar la casa Lamms, la oasis de cultura y bellas artes en la Ciudad de México, Colonia Roma. ¡Tenéis la chance, por qué no la aprovechar para levantar el nivel de la música del día de hoy! Suena como comercial de mi parte, pero seguro les va a gustar. ACERCENSE Y PIDA SU RICA MÚSICA CLÁSICA!

En la foto: Sergio Berlioz, véase www.junglekey.com/search.php?query=Sergio_Berlioz&strictlang=1&lang=en&adv=1&img=1&type=image