V dnešní době je již málo textů, které dokáží přiblížit a popsat do nejmenšiho detailu krásu a bezvadnost i těch pro nás nejprostších věcí a stavení, jakým je kupříkladu vlakové nádraží. Musel jsem tedy zalovit v mé skromné knihovničce, v mexickém přechodném bydlu.
O tom, že nádraží mělo pro českou společnost v první polovině minulého století poněkud jinou konotaci, než kterou mu vtiskly různé okolnosti posledních desetiletí, svědčí i začátek jedné kapitoly z knihy Edgara Th. Havránka (1896-1964), Neznámá Praha I. Spisovatel Havránek, velký vlastenec, velmi pravděpodobně občas věci zkrášluje a zveličuje, to aby byla vidět velikost našeho národa. Ale není se čemu divit. V době, kdy autor psal onu knihu (kolem r. 1938) nebylo národu českému zrovna dvakrát do zpěvu. Povzbudit proto národní vědomí alespoň odkazem na to vše (ač někdy trochu přehnaně a idealisticky), co zlaté české ručičky byly schopny postavit a vytvořit, bylo spíše chvályhodné.
Kéž by vás potěšil následující úryvek z jedné jeho kapitoly. Ostatně, doporučuji celou knihu o Praze "neznámé" k přečtení. Každá kapitola je uvozena několika odstavci podobným těm níže, pak už mistr Havránek na plno rozjede své podrobné vyprávění o tom co, kde, kdy, proč a za kolik stálo, kdo to, či ono v naší Matičce stověžaté postavil a k čemu sloužilo.
Brány do Světa z knihy Neznámá Praha (str. 51-52)
„Jistě jste již někdy pozorovali život na nádraží. Nikoli snad na nějaké malé venkovské železniční staničce, stulené někde u lesa pod strání, s několika jenom kolejemi, jichž část je zarezavělá a mezi nimiž vyrůstá tráva, nýbrž na velkém moderním nádraží velkoměsta, na nádraží pražském. Je tu rušný život ve dne i v noci, plný změn a plný barev.
Ano, nádraží jest jedním ze společenských středisek velkoměsta. Uvažte, co se na něm jenom za den vystřídá lidí nejrůznějšího stáří, zástupců všech společenských tříd od bohatých, které přiveze přepychový automobil, až k chudákům, kteří se plahočí po chodbách, vlekouce těžká svoje zavazadla. Ale všichni se tu pohybují společně a demokraticky pod klenbou dvora a společně nastupují do vlaků. Ani rozvrstvení na různé vlakové třídy je nemůže rozděliti, neboť mají stejný cíl a stejný zájem: odjíždí do dálky, na cesty, nebo se zase navracejí do svých domovů. Nádraží je skutečnou branou do světa.
Ve všech nádražních budovách vládne zvláštní nálada. V dlouhých chodbách, vyložených dlaždicemi, ve hlavní dvoraně, naplněné vždy temným hlukem a šumem, i venku na nástupištích u vlaků – všude táž. Je vytvořena ze mnoha složek. Z monotónního vyvolávání odjezdů vlaků, ze zvonkových signálů, z pískání průvodčích i z hukotu lokomotiv. A ovládne každého, kdo překročí práh nádražní budovy, neodolatelnou silou, dává zcela zvláštní směr jeho jednání, probouzí v něm city, o nichž ani sám nevěděl, že je ve svém nitru s sebou nosí.
Snad je to zvláštní, přitažlivé kouzlo dálky, kouzlo dalekých krajů, jež tu vlastně působí. Jinak však je to zázrak moderní doby, možnost člověka bojovati s časem a prostorem, neboť tyto mocnosti děsí jinak svojí ohromností. Ale několik vozů, tažených lokomotivou – celkem vlastně nepatrná hračka – letí s větrem o závod po kolejích, prchají před deštěm a sněhem, unikají zimě do končin věčného léta, přemáhají vzdálenosti a od nehostinných krajů dalekého severu dovedou člověka přenášeti až k vlahé modré hladině usměvavých jižních moří...
Nádražní dvorany jsou místem, kde se stále odehrává loučení i shledání. Takové jakési kouzlo, vanoucí všemi nádražními prostorami, činí tyto okamžiky srdečnějšími, upřímnějšími a tklivějšími. Ve chvíli, kdy hlasy píšťalek dávají znamení k odjezdu vlaku, prolomí se i každá chladná společenská odměřenost, srdce lidské zabuší prudčeji, ruce se stisknou srdečněji a snad i žhavější polibek spojí dvě dvojice retů. A když se vlak dává do pohybu, zarosí se za šátkem, mávajícím ještě a ještě na rozloučenou tak mnohé oko...
A přijíždí-li vlak z dálky, co tu opět očekávání! Zvědavé pohledy, živý zájem v planoucích zracích a pak opět srdečný stisk ruky a teplý polibek. Jedni odcházejí, druzí se vracejí. Je to věčné loučení a věčné shledávání se, které jest vlastně obsahem i celého lidského života.
Jakoby bylo nádraží jakousi naší životní zkratkou. A přece je to jenom velká skleněná střecha, složená z malých tabulek, chuchvalce bílé páry, rudé čepice se zlatými prýmky a modré obleky zřízenců, rachot dvoukolových vozíků, světelné signály, mávání bílých šátků a přesně vypočítané pohyby malých praporků. A přece je to jenom začátek lesklých kolejnic, spletených tu v jakýsi mohutný, černý cop, které se za nádražím dělí v nerozlučné dvojice, jež poslušně běží tu hlubokým zářezem, onde vysokým náspem i rovinami, kde spousty polí slibují bohatou úrodu, které se přátelí s hustými lesy a neúnavně nosí dlouhé vagony rychlíků se širokými okny, obohacené mnohdy honosným jídelním vozem, stejně jako skromnější vlaky osobní s tíže dýchající lokomotivou, která odpočívá v každé stanici.
Je zvláštní, jak všechna nádraží bývají úpravná a vlídná (sic!). Téměř nikde v nich nechybí květiny. Snad na uvítanou a na rozloučenou s vlaky, které pořád jezdí jako věční, neúnavní poutníci dnů i nocí, rychle se plazící hadi, kteří za tmy svítí ohromnýma očima a při každém vydechnutí srší jiskrami, necitelní chirurgové, kteří tak často neviditelným způsobem dovedou odděliti srdce od těla, odvážejíce nás do vzádelných končin, zatím co naše srdce, naše sny a city zůstávají neodvratně doma, v naší zlaté Matičce Praze...
Když se tak na nádraží zadíváte, zdá se vám, že ten jeho ruch a šum tu jaksi musel býti už odjakživa. Avšak ještě před sto lety měli jsme v celých Čechách pouze jedinou železnici – a to byla ještě jenom koněspřežní dráha z Českých Budějovic do Lince, postavená v roce 1817 z podnětu Františka Josefa Gerstnera, organisátora a prvního ředitele pražské polytechniky.....“
Jiný úryvek ze samé kapitoly (str. 55) mi osvětlil, proč se (celosvětově!) známé československé lokomotivě řady 387.0 „Mikádo“ přezdívá, tak jak se přezdívá a také to, že plán na rušení pražských nádraží a vystavění jiných, byl připraven již na začátku minulého století:
„Jistě jste již někdy pozorovali život na nádraží. Nikoli snad na nějaké malé venkovské železniční staničce, stulené někde u lesa pod strání, s několika jenom kolejemi, jichž část je zarezavělá a mezi nimiž vyrůstá tráva, nýbrž na velkém moderním nádraží velkoměsta, na nádraží pražském. Je tu rušný život ve dne i v noci, plný změn a plný barev.
Ano, nádraží jest jedním ze společenských středisek velkoměsta. Uvažte, co se na něm jenom za den vystřídá lidí nejrůznějšího stáří, zástupců všech společenských tříd od bohatých, které přiveze přepychový automobil, až k chudákům, kteří se plahočí po chodbách, vlekouce těžká svoje zavazadla. Ale všichni se tu pohybují společně a demokraticky pod klenbou dvora a společně nastupují do vlaků. Ani rozvrstvení na různé vlakové třídy je nemůže rozděliti, neboť mají stejný cíl a stejný zájem: odjíždí do dálky, na cesty, nebo se zase navracejí do svých domovů. Nádraží je skutečnou branou do světa.
Ve všech nádražních budovách vládne zvláštní nálada. V dlouhých chodbách, vyložených dlaždicemi, ve hlavní dvoraně, naplněné vždy temným hlukem a šumem, i venku na nástupištích u vlaků – všude táž. Je vytvořena ze mnoha složek. Z monotónního vyvolávání odjezdů vlaků, ze zvonkových signálů, z pískání průvodčích i z hukotu lokomotiv. A ovládne každého, kdo překročí práh nádražní budovy, neodolatelnou silou, dává zcela zvláštní směr jeho jednání, probouzí v něm city, o nichž ani sám nevěděl, že je ve svém nitru s sebou nosí.
Snad je to zvláštní, přitažlivé kouzlo dálky, kouzlo dalekých krajů, jež tu vlastně působí. Jinak však je to zázrak moderní doby, možnost člověka bojovati s časem a prostorem, neboť tyto mocnosti děsí jinak svojí ohromností. Ale několik vozů, tažených lokomotivou – celkem vlastně nepatrná hračka – letí s větrem o závod po kolejích, prchají před deštěm a sněhem, unikají zimě do končin věčného léta, přemáhají vzdálenosti a od nehostinných krajů dalekého severu dovedou člověka přenášeti až k vlahé modré hladině usměvavých jižních moří...
Nádražní dvorany jsou místem, kde se stále odehrává loučení i shledání. Takové jakési kouzlo, vanoucí všemi nádražními prostorami, činí tyto okamžiky srdečnějšími, upřímnějšími a tklivějšími. Ve chvíli, kdy hlasy píšťalek dávají znamení k odjezdu vlaku, prolomí se i každá chladná společenská odměřenost, srdce lidské zabuší prudčeji, ruce se stisknou srdečněji a snad i žhavější polibek spojí dvě dvojice retů. A když se vlak dává do pohybu, zarosí se za šátkem, mávajícím ještě a ještě na rozloučenou tak mnohé oko...
A přijíždí-li vlak z dálky, co tu opět očekávání! Zvědavé pohledy, živý zájem v planoucích zracích a pak opět srdečný stisk ruky a teplý polibek. Jedni odcházejí, druzí se vracejí. Je to věčné loučení a věčné shledávání se, které jest vlastně obsahem i celého lidského života.
Jakoby bylo nádraží jakousi naší životní zkratkou. A přece je to jenom velká skleněná střecha, složená z malých tabulek, chuchvalce bílé páry, rudé čepice se zlatými prýmky a modré obleky zřízenců, rachot dvoukolových vozíků, světelné signály, mávání bílých šátků a přesně vypočítané pohyby malých praporků. A přece je to jenom začátek lesklých kolejnic, spletených tu v jakýsi mohutný, černý cop, které se za nádražím dělí v nerozlučné dvojice, jež poslušně běží tu hlubokým zářezem, onde vysokým náspem i rovinami, kde spousty polí slibují bohatou úrodu, které se přátelí s hustými lesy a neúnavně nosí dlouhé vagony rychlíků se širokými okny, obohacené mnohdy honosným jídelním vozem, stejně jako skromnější vlaky osobní s tíže dýchající lokomotivou, která odpočívá v každé stanici.
Je zvláštní, jak všechna nádraží bývají úpravná a vlídná (sic!). Téměř nikde v nich nechybí květiny. Snad na uvítanou a na rozloučenou s vlaky, které pořád jezdí jako věční, neúnavní poutníci dnů i nocí, rychle se plazící hadi, kteří za tmy svítí ohromnýma očima a při každém vydechnutí srší jiskrami, necitelní chirurgové, kteří tak často neviditelným způsobem dovedou odděliti srdce od těla, odvážejíce nás do vzádelných končin, zatím co naše srdce, naše sny a city zůstávají neodvratně doma, v naší zlaté Matičce Praze...
Když se tak na nádraží zadíváte, zdá se vám, že ten jeho ruch a šum tu jaksi musel býti už odjakživa. Avšak ještě před sto lety měli jsme v celých Čechách pouze jedinou železnici – a to byla ještě jenom koněspřežní dráha z Českých Budějovic do Lince, postavená v roce 1817 z podnětu Františka Josefa Gerstnera, organisátora a prvního ředitele pražské polytechniky.....“
Jiný úryvek ze samé kapitoly (str. 55) mi osvětlil, proč se (celosvětově!) známé československé lokomotivě řady 387.0 „Mikádo“ přezdívá, tak jak se přezdívá a také to, že plán na rušení pražských nádraží a vystavění jiných, byl připraven již na začátku minulého století:
„...Jak by se zajisté o to vše, šíře neznámé, lidé zajímali, kdyby jim při takových vyjížďkách byla také na příklad na vhodném místě demonstrována nejnovější rychlíková lokomotiva, vyrobená ve Škodových závodech v Plzni, obrovský to stroj, jejž podle nizoučkého komínu železničáři nazývají typem „mikádo“, který urazí až 110 kilometů za hodinu, stojí 1,400.000 Kč a na laika působí dojmem obra, imponujícího jak svými rozměry, tak i svými rysy.
Jak jinak by se potom lidé vůbec dívali na naše železnice, kdyby jim při tom všem bylo pověděno něco také o budoucnosti pražských nádraží, o tom, že podle celkového projektu železniční Prahy zmizí jednou Masarykovo nádraží osobní i nákladové, Denisovo osobní, Libeňské dolní i Vyšehradské, za to však že Praze vyrostou zase nádraží nová, Východní za Žižkovským tunelem, plně v provoz dané Nákladové na Žižkově u Červeného dvora a další podobná nákladová na Pankráci a...“
Jak jinak by se potom lidé vůbec dívali na naše železnice, kdyby jim při tom všem bylo pověděno něco také o budoucnosti pražských nádraží, o tom, že podle celkového projektu železniční Prahy zmizí jednou Masarykovo nádraží osobní i nákladové, Denisovo osobní, Libeňské dolní i Vyšehradské, za to však že Praze vyrostou zase nádraží nová, Východní za Žižkovským tunelem, plně v provoz dané Nákladové na Žižkově u Červeného dvora a další podobná nákladová na Pankráci a...“
Apropos, nepřipomíná vám trochu dřívější nádraží dnešní letiště? Myslím, co se atmosféry, tak jak ji vylíčil E. Havránek, týká? I když, parní lokomotivy měly zkrátka své nenapodobitelné kouzlo, které žádná B-747 ani nejnovější Airbus podle mne nepřekoná. Těžko srovnávat. Vzpomínám jen na své dětství, jak mne dědeček, opravář parních lokomotiv v ŽOS České Velenice – jedněch z největších železničních opraven v zemi, často brával jako malého kluka, do kabin nejrůznějších parních mašin a spolu s jeho kamarády mi ukazoval tu krásu a mohutnost a také velký díl pýchy, nad oněmi skutečnými velikány našich železnic. Kolikrát jen jsem pobýval v mašinfírově kabině při historických vyjížďkách, tu do Popovic, tu do Rakous, nebo na Šumavu, v rukách pucvol, černý jak se patří, ale za to asi nejšťastnější dítě pod sluncem. Je veliká škoda, že spousta historických mašin v Českých Velenicích nyní rezaví v rozpadajícím se depu. V hraničním městečku na jihu Čech míval svou výsostnou kolej také reprezentativní tmavomodrý prezidentský vagón našeho Tatíčka osvoboditele, nevím jestli ho mají ve Velenicích dodnes.
Úryvky z knihy (kurzivou): NEZNÁMA PRAHA I., Edgar Th. Havránek, nakl. Paseka 2004, ISBN 80-7185-673-8.
Fotografie č.2 (zelené Mikádo) ze stránky: http://www.prvnistrojirenska.cz/components/gallery/
Fotografie č.2 (zelené Mikádo) ze stránky: http://www.prvnistrojirenska.cz/components/gallery/
No hay comentarios.:
Publicar un comentario