Bylo tenkrát po Revoluci. Pro mě to převratná změna nebyla. Mohli jsme se sice podívat na druhý břeh Lužnice, ale jinak zvonění klíčů s mým bezstarostným světem dětsví nějak zvlášť nepohlo. Jen těch turistů, co bylo tenkrát ve Velenicích, parkoviště u hranic praskaly ve švech. Rakouské krámky, nabité pro nás novým, exotickým - ne vždy lepším - zbožím, byly cenově nedostupné, ale reklama na všeléčící švédské kapky byla silnější. Čechoslováci je kupovali po litrech.S dědou jsme začali podnikat první pěší výlety do sesterkého Gmündu, nuceně odděleného od Velenic a od nás po dlouhých 40 let. S dědou jsme u Rakušáků „vybírali“ automaty na žvýkačky a bonbóny, pro nás špunty jednu z nejvyhledávanějších atrakcí gmündských veřejných prostranství devadesátých let. Dědeček pro nás vždycky měl nějaký ten šilink, jednou jsme dokonce s pouhou mincí vybrali, patrně poškozený, automat kompletně. To bylo radosti na „Starém bělidle“, vzpomínáme do dneška jak se žvýkačky ve všech možných barvách a chutích sypaly a na chodník padaly, nám oči štěstím zářily.
Vzpomínám taky na mši v rakouském kostele, jak jsme s Lenčou, malí neznabozi, nevěřícně koukali na pobožné Rakušany a jejich křižování se při vstupu do kostela, řka že si klepou na čelo, že jsou asi blbí. Jak děda trefně poznamenává: „vylítli jsme z kostela, až se za náma prášilo“.
Navždy budu vzpomínat na lesy v okolí Velenic, kam nás děda tak často brával na houby. A nebo jen tak na projížďku na kole. Nikdy nezapomenu, jak mi děda v lese, kousek od našeho kultovního orientačního bodu „u mraveniště“ vyřezal loďku z kůry. Krásně vlhké, voňavé borové kůry, takové, jaké v jihočeských lesích po deštích babího léta můžete najít. Moc jsem si jí tenkrát vážil a rád si s ní hrál. Bylo to pár dní poté, co zemřel můj budějcký děda, taky Václav. Věděl jsem v tu chvíli - a byl jsem přes všechen smutek šťastný, že mi zbývá ještě dědeček druhý, a že si toho musím vážit.
Vzpomínám na rozmanité, svérázné a o to krásnější cesty ze zahrady, které povětšinou vedly přes oblíbená pohostinství u Pavlíčků nebo Besedu. Vždy na jedno a jednu – žlutou nebo hnědou, někdy taky malinovou. Občas nám děda objednal i párek, nebo salám a my ho jedli královským příborem. Rozverné povídání s hostinským Kubatou a vůbec celá atmosféra hospody, stály zkrátka za návštěvu i za babiččino vyčinění na oko, že jsme „zasejc byli v hospodě na salámu“.
To byly časy. Kolikrát jsme si rozbili kolena na kolech, co krve vyteklo. Před staďákem, za tunelem, i u zahrady. Ale Velenice jsem od dětství prostě miloval. A hlavně lidi v nich. I dnes, když procházím ulicemi od Konzula k bývalej celnici, slyším ozvěny našich mladých hlásků.
Byla taky tenkrát v módě angličtina, začínali jsme s ní všichni. Dědu nevyjímaje. Já na jedné straně ulice, děda naproti. „Helou Luky, hau á jů?“ pravil děda, „Ájem fajn end votebaut jů?“ opětoval jsem mu laškovný pozdrav. To ještě nebyli v ulicích Velenic sociální pracovnice. Za pár let už tam zase nebyli. Zpřísnily se vyhlášky, děvčata byla odejeta do veřejných domů, taky snaživí Vietnamci usadivší se po 89´na Aleji mezi kaštany, postupem času skoupili kamenné domy. Změnilo se toho dost. Jen dědeček z Velenic se nezměnil.
Kdo z rodiny by neznal jeho kultovní průpovídky, které obšťastňují každé rodinné setkání a díky nimž je u nás doma dobrá nálada, i když ne pokaždé je k tomu pádný důvod. Nechá-li u nás doma někdo lahev u nohy stolu, nemůžeme nevzpomenout na dědovu moudrost „jako starej Kos“, který si nosíval do putyky alkohol vlastní provenience, aby tak ušetřil, a přesto se s přáteli pobavil.
Děda nemá problémy promluvit s kýmkoliv, potykat si, lidi ho zbožňují a rychle poznají, že se jedná o dobráka od kosti. Už před léty se stal prakticky i maskotem budějckýho hokejklubu, jak někdo trefně napsal do přání k odchodu do důchodu,...Šimi hrával ještě za dorost. Tenkrát jeho vřelost poznal Jirka Dopita ze Vsetína. Nepřemožitelní Valaši přijeli v neděli na staďák, čekal je zápas extraligy, procházeli průchodem mezi kabinami, když děda s otcovskou starostí zahalekal: „Jaká byla cesta Jirko?“ Dopita, tehdy hvězda extraligy a repre v jednom, se pousmál a odpověděl, že docela dobrá. Byly to krásný sezóny, Šimi začínal nakukovat do extraligy, na starým promrzlým zimáku jsme s dědou chodili do kotle, blízko pod Kaštana. Já, o dvě hlavy menší, často jsem při pokusech vidět víc přepadával, vrávoral, ale atmosféru si užíval. Zábradlí bylo v kotli sporadicky. Děda uměl ukonejšit, když jsem se ho zeptal mohu-li v něm hledat oporu místo žlutých klandrů, s nadsázkou a úsměvem na rtech vypustil pro mne již dnes kultovní větu: "Opři se o mně jak o Sovětskej svaz".
Děda mne přivedl k lásce k parním mašinám, vlakům a železnici vůbec. Putovní knihou všech vnoučat byla ve Velenicích, v ulici U Nádraží, od nepaměti ta o lokomotivách československých tratí. Díky dědovi jsem už jako malý zasvěceně kamarády poučoval jak rozeznat Brejlovce, Bardotku, kde jezdí Karolína, jak velký je Mikádo. Výlety lokálkami v regionu Vitorazka, letní Šumavou a hlavně dalekou štreku do Velkých Popovic budou navždy v mé paměti. Vždy s privilegiem stát s fírou v mašíně, hned za tendrem, přikládat do kotle, utírat se pucvolem, jakej kluk mohl mít hezčí dětství! Přes nevoli babičky a na radu dobráka, kamaráda Kopřivy, jsem se ani kolikrát po takovým železničním výletě mýt nechtěl, jak se mi ta čerň z popela a mazutu parních krásek líbila.
Děda rád pošťuchuje babičku, ale jsem si jist že je to jenom svérázným projevem lásky, zkrátka a opravdicky ji vrúcně miluje. Kolik už let, desetiletí. Je to obdivuhodné, zlatou svatbu měli už před pár lety.
Já už bohužel nepamatuju dědovo vystupování jako činovníka ve velenickém divadle, fotbalového trenéra, ani další desítky aktivit, které za svůj život prováděl a ostatní obšťastňoval. Jedno vím jistě. Vše dělal s láskou, přesvědčením, že dělá správnou věc.
Děda mi vždy poradí s nadhledem, bonmotem a 76letou zkušeností, pozvedne náladu. Je mi s ním dobře a vždy sranda. Taková, kterou nezažijete s žádným kamarádem. Ne že bych se s kamarády nezasmál, ba právě naopak. Ale dědův humor je osobitý. Dědův smysl pro humor zdělil i můj taťka. Oba mě toho naučili spoustu. Nechci aby děda někdy umřel, chci aby tu byl navěky, aby takovýhle lidi neumírali, chci aby mohly moje děti poznat mýho dědu, když už v případě mýho taťky se to nesplní.
Dědo, děkuju Ti za to že jsi, jaký jsi. Chci taky denně před sedmou vstávat, nemoci dospat, v noci chrápat a po holení decentně vonět pitralonem. Chci číst pohádky vnoučatům, jezdit dál na zahradu, mít bílou hřívu a úhledné kotlety.
Chci být jednou takovým dědou, jakého mám já. Snad se sny plní.
PS: pokračování o milovaných babičkách v přípravě...
Los paneles fotovoltaicos instalados en la R. Checa sobrepasaron en el 2010 el rendimiento máximo de 1800 MW. Así, este país centroeuropeo de extensión de Chiapas, con el número de días de radiación solar bastante inferior al que tiene México, volvió a ser la potencia mundial en energía solar, el rendimiento es incluso mayor que en los EE.UU. Mayor capacidad de instalaciones para producir la energía solar que los checos tienen en el mundo sólo los españoles, italianos y alemanes. El líder mundial en la energía fotovoltaica es Alemania con la potencia acerca de 1600 MW. Según las estadísticas de la Asociación Europea de Industria fotovoltaica (
This means of transport will get you everywhere and is unforgettable. Despite of their age and burden which represent for the environment, you can still see thousands of them rushing the streets of Mexico City. You can stop them on every corner, just lift your arm, jump on it (sometimes even during the drive) and pay the driver. You get off when you wish, just press the bell inside or shout at the driver! There are hundres of routes, but in fact the only ones who know them are the drivers. It will take time to you to get familiarized with your route. The Peseros don´t have any “quantity limit” of passangers, so during a rush hour be sure that you can end up hanging on an aluminium pole placed at the front as well as the rear door like a carpuller at a railway station. Marvellous experience, even better if you´re wearing a suite and a laptop. The Peseros rarely close the door, the drivers love the wind in their hair. There is no schedule, the unit sets off when the driver decides or the „stopwatch man“(the one who check the time distance between the units and indicates to the passangers which Peserao goes which destination). The drivers resemble Formule 1 pilots, scarcely respecting rules, due to the fact they want to transport as many passangers as possible during the ride, during the working day – the driver´s salary depends on them. Sometimes, you´ll take a part of a regular race between the Peseros. Two years ago, the peseros were pushed away from the hugest avenues in DF, Periférico and Insurgentes – nowadays Periférico is operated only by the green “eco-buses”, which don´t stop everywhere and are more expensive and on Insurgentes you will be astonished by Metrobus. What a pitty. No fun anymore!
There are basicaly two types of the Pesero drivers – teens, normally with strongly gelled hair type „Mexican hedge or Elvis“; and older gentlemen, age of my grandfather. If you get on the Pesera of a teen driver, you´ll probably experience extremely fast ride, complemented with a disco, reageton, banda or similar style performance on his unit´s radio. And it will play very loudly, there´s a guarantee of waking you up in the morning and screwing you up in the evening, after a hard working day. 
The Peseros are run by private transporters, but in the DF they are subsidized by local government. That´s the reason why you pay just 3 or maximally 4,50 pesos, depending the distance. Still, according the transporters, the drivers, who collect directly the fare, keep up to 40% a day exclusively for their pockets. Do they steal? "The one who doesn´t steal in the plant, makes his family poor" an old proverb from the communist times says. 
