Ještědské zamilovávání

Slyšet v hlavních večerních zprávách o výšce sněhové pokrývky na českých horách a vidět záběry šťastných českých rodinek a průzkumy, kolik lidí a v jakých dnech se chystá letos lyžovat je pro mne zklidněním, pastvou pro oči a pro uši. Nic takovýho v mexických zprávách neuslyšíte, velebené úspěchy policie a vojska při zátazích na pašeráky drog, aféry a příběhy slavných, vysoká politika s pozlátkem. Ale výška sněhu a plány obyčejných rodin zachycené na kameře, a promítané v televizních zprávách, to by se v Mexiku stát nemohlo. Pro Mexičany zprávy až příliš přízemní. Bohužel.

Ani já jsem letos neodolal a na hory se po dlouhých pěti letech vypravil. Pozvání kamaráda z města pod Ještědem (jím zvaného Long Beach City) nešlo odmítnout, a tak jsem díky partě mých kámošů prožil jedny z nejhezčích dnů z mého krátkého pobytu u nás doma. V Liberci jsem byl zatím jedinkrát, ještě s rodinkou do tehdy nového centra zábavy Babylon jsme se plahočili vlakem přes půl dne. Stálo to tenkrát za to. Neméně jsem si užil i letošních kratochvil v libererecké kotlině a lehce nad ní. Netušil jsem, jakou krásu skýtá město bílých tygrů a už vůbec jsem nevěděl o rozlehlém ski-areálu nad ním, o kouzlu, které těmto místům dodává vysoká čepice sněhové nadílky. Jak trefně poznamenal kamarád: „Jak z Mrazíka“. Vždycky jsem nadával na poměry na českých horách, na zastaralé pomy a kotvy, na ceny, na málo sněhu, na ploché kopce, na fronty u vleků. Všechno zpět. Liberecký areál mi ukázal, že se ČR (alespoň Liberecko) může bezostyšně srovnávat s alpskými a podalpskými středisky třeba v Itálii. Téměř perfektně upravné sjezdovky od černé až po modré, tramvaj až pod vlek, čtyřsedačkové lanovky s „koberci“, milí lidé, provotřídní občerstvení na svahu téměř za lidovky (poctivá česnečka za 29, pivo za 25, nebo moravský vrabec za 90 Kč, ani věhlasný medový moučník marlenka za 39 Kč se přiliš nevymykal standardu). Česnečka a zlatavý mok ze Svijan (zal. 1564) v kritickou „vyhladovělou hodinu“ však spolehlivě zahřeje, postačí, a člověk může pokračovat v dovádění na carvingových speciálech - na kterých jsem si odbyl premiéru - až do zavíracích hodin.

Také oslava půlnoci nového roku proběhla den předtím na jedničku. Pravda, snad trochu neplánovaně a spontánně, uprostřed sjezdovky, pod vrcholem Hubáčkem navrženého skvostu, čekajícího na zápis do seznamu Unesco. Jak už to někdy bývá, nedoběhli jsme. Nebylo však čeho litovat – přiťukli jsme si vzájemně i s dalšími kolemjdoucími, lopatáři, pytlaři i „obyčejnými chodci“. Výhled na rozlehlý katastr Liberce s výbuchy ohňostrojů byl podívanou náramnou, sjezd dolů na lopatách a pytlích (liberecky „ježdítkách“) zase ohromujícím, jízdu v cozumelském VW brouku vícekrát překonávajícím, zážitkem.

Do Liberce a okolí jsem se zamiloval. Určitě díky partě lidí, se kterými jsem tam pobýval. Dle mých očí má s jihem Čech dosti společného, historii v centru města, hokej na úrovni, krásný okolí, přírodu, milé lidi, i kamarádovo bydlo včetně jorkšírské fenky a obětavou, milující maminku – znamenitou kuchařku - v ulici u známého kosmonauta. To vše i další drobnosti mi velice, a jen v tom nejlepším, připomínaly můj domov. Pod Ještěd se zase těším, snad v létě... Víte, mám tam dobrou známost, urozenou a až z nejvyšších šlechtických kruhů. A moc si toho vážim.

Pozn.: Long Beach City je v liberecké hantýrce Liberec, podle zkratky LBC.